Říjen 2018

50 odstínů mne

Úterý v 8:54 | Zdeněk Hledač
Někteří o mně říkají, že jsem hodný. Tatínek (76 let) o mně často říká, že jsem blbý. Tím myslí, že jsem tak moc hodný, až to není v našem rodě normální. Jako že se starám o děcka, vařím, nakupuju, a tak… To je takové mé bílé období…

Mám ovšem i chvíle, kdy jsem dost hnusný. Vzteklý, protivný na všechny, urážlivý… Protivný jak prdel, říká moje maminka (73). Celý tata, říká, když to dotyčný nemůže zaslechnout. To je takové mé černé období…

Můj život často vypadá, jak když tučňák válí sudy z mírného svahu - bílá/černá/bílá/černá… Paní doktorka, kterou neskutečně miluju, a která, ač vdaná, mne taky miluje, říká, že u mne sleduje jistou příchylnost k MDP. K manio-depresivní psychóze. Jako že chvíli tak, a chvíli úplně jinak. Ale že to není tak hrozné, a na prášky je ještě čas. Že jsem takový průměrný magor, jako většina populace. To mne moc neuklidňuje, protože vzorek populace, se kterou ona přichází do styku, jsou téměř výhradně její pacienti.

V mém profesním životě se náznaky MDP projevují ještě výrazněji. Tedy pokud budeme akceptovat, že i invalidní důchodce po padesátce může mít ještě nějaký profesní život. O možnostech kariéry už uvažovat nebudeme, ta je černější než černá. Tučňák furt na břiše.

Mám dny, kdy jedu. Bělostnější, než spodní prádlo neviňátek. Vstávám v šest. Jdu si zaběhat. Sprcha. Roznesu pět tisíc letáků. Napíšu jednu úžasnou báseň, a jednu skvělou povídku. Uvařím rizoto z holoubat. Odpovím na všechny mejly, i na ty blbé. Svět je v tyhle dny nádherné místo…

Pak mám dny, kdy jsem v hajzlu. Vstávám jen proto, abych hned ráno sežral všechno včerejší rizoto z holoubat. A kus čokolády. Oplatek. Klobásu bez chleba. Neběhám a nesprchuju se. Sedím, žeru, čumím bez zájmu do počítače, a neodpovídám ani na milostné mejly. Smažu tu včerejší pitomou básničku, a úplně nemožnou povídku. Dny, které stojí za hovno. Černější, než pohled do komína.

Obě hraniční barvy pracovních dnů se mi střídají o něco rychleji, než takové ty všeobecnější nálady. Tučňák z prudkého kopce.

Jsi téměř hotový umělec, směje se mi paní doktorka. Většina dobrých umělců trpí MDP. Nadšení z úspěchů střídá zmar neúspěchů… Pak si řežou uši, střílí se do hlavy, skáčou pod vlak… Někteří ještě před tím vytvoří nějaké geniální dílo.

Hm, a nemohl bych se užrat sladkým? Když mám tu cukrovku? Víš, aby to moc nebolelo, škemrám vždycky.

Jo, na tom už úspěšně děláš, mračí se pokaždé. Ona je krásná a štíhlá. Běhá, a nepřežírá se. Jí vitamíny, a hořčík. Cvičí jógu. Rozvíjí svou osobnost. Neustále něco studuje. MDP jí lítá ještě rychleji, než mně. Ví o ní všechno.

Kde hledat těch mých padesát odstínů? Nejsou. Ony tedy jsou, ale jen pro ty, kteří mne neznají, a vidí vždy jen něco. Kousíček ze mě.

Já se, bohužel, znám celý. Běhám, nebo žeru. Píšu, nebo mažu. Nic mezi tím. Bílá, nebo černá.

Jo, a ten film jsem nedodíval. I přesto, že Dakota je krásná ženská. Nějak jsem neměl náladu, asi že černý den. A zřejmě nikdy nedodívám. Když mám den bílý, nečumím na pitomé filmy. Píšu. Třeba články na Blog.cz.

Pegas Mělník

Neděle v 10:02 | Zdeněk Hledač |  ocenění
Čestné uznání za kolekci básní v soutěži literárního klubu Pegas Mělník 2018


diplom, pamětní list, knihy, odborný posudek poroty: "Výrazově originální,
pravdivé, a bravurně zvládnuté verše mají co sdělit současným čtenářům..."

Brouci, a jiní podivíni

8. října 2018 v 15:00 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
No jasně, Brouci odporní! Celou sobotu vedou Podivíni. Celou neděli vedou Podivíni. Napíšu tedy již v neděli článek k Podivínům, když mám chvilku čas. V pondělí po práci se ho chystám vložit - hle, Brouci! Zase nějaká akce Zelených, Dětí země, nebo podobných ekoteroristů. Ani hovno!

použijeme osvědčený oslí můstek:

Brouci jsou podivíni.

a jdeme na věc, přece se to nevyhodí:

Staří Podivíni přišli na jih Moravy někdy na přelomu tisíciletí. Myslím, že minulého. Odněkud, kde byli do tehdy, a asi to tam za moc nestálo. Proč do toho trochu nešlápli, a nedošli třeba až do Břeclavi, se dnes už s jistotou neví. Taky v Lednici je docela hezky, i když trochu chladno… Že se jim nechtělo do Rakvic, to snad chápou i pomalejší.

Podivíni se usadili (historie tvrdí, že dobrovolně!) na velmi podivném místě, přímo na železničním uzlu trasy Břeclav - Brno, na doslech hrbaté panelové dálnice D2. A dodnes tam žijí. Zkrátka - podivíni.

V důsledku svého statusu se potomci Podivínů jen velmi zřídka mísili s ostatním obyvatelstvem (s obyvatelstvem Rakvic se nemísili dobrovolně vůbec, to asi chápou i méně chápaví). Mísili se po staletí sami se sebou, a tím dlouhodobě vznikali a vznikají stále noví Podivíni, mnohem podivnější, než jejich předci.

Příklad 1: i v Podivínu mají hody, tak jako na většině civilizovaných místech světa (Stará Břeclav, Lanžhot, Kostice, Tvrdonice, Sedlec…), ovšem řvou na nich jako indiáni u totemu. Prostě - podivíni.

Příklad 2: i v Podivínu se hraje fotbal. Kdykoliv jsme tam (Sokol Sedlec) hostovali, vždycky jsme odjeli s podivným výsledkem - dvojciferná prohra! Vždyť říkám - podivíni. Že jsme jezdili neradi hrát fotbal do Rakvic, to už je snad jasné i vám slabším.

Podivíni jsou součástí jižní Moravy (kam se z neznámého důvodu zařazuje i Znojmo, Hodonín, a dokonce snad prý i Brno! - místa naprosto mimo hlavní dění), a už jsme si na ně zvykli. Akceptujeme jejich existenci, zvyky, a jiné podivnosti. Na rozdíl třeba od Rakvic, s jejichž přítomností se prostě smířit nelze, což už je snad jasné i největšímu debilovi. Nakonec - o Rakvice nejde, nikdo je ani mezi témata týdne nenavrhnul.

Ačkoliv staří Podivíni prý přišli o kolo roku 1000 (ukradl ho zřejmě někdo z Hlohovce, tam na kolech jezdí všichni, a krade se tam tak moc, že mají pro jistotu dva kostely), zalíbilo se jim u nás, a už tu zůstali. O úspěšné asimilaci Podivínů svědčí jejich vysoký výskyt na Blogu.cz - jeden podivín vedle druhého…

Nejsem tím, kým mám být

1. října 2018 v 12:59 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Jsem už na světě tak dlouho, že se mi podařilo zklamat nejen své rodiče a děti, ale i sebe. Několikrát, a pořád to pokračuje.

Maminka ze mne chtěla mít doktora. Tři roky navštěvovaná dvouletá nástavba při zaměstnání byla vrcholem mých studijních úspěchů, a doklopýtání k maturitě malý zázrak. Dodnes netuším, co jsme se tam učili, a k čemu by to mohlo být dobré.

Tatínek, muzikant, ze mne chtěl mít muzikanta lepšího, než je on sám. Místo do lidušky jsem se chodil osahávat s jednou malou houslistkou za kostel, a do nátrubku prskal jen samé divné mezitóny. Která se mnou kdy tančila vám potvrdí, že můj cit pro rytmus je velmi specifický, a že se hudbou jen tak poplést nenechám.

Děti jsem opustil na hraně jejich plnoletosti. V naprosto mylném přesvědčení, že ve čtyřiceti život teprve začíná, jsem se odstěhoval za jednou prsatou kráskou, a zůstal s ní dalších deset let. Když dostane krámy chlap, je to sice jen několikrát za život, ale fakt výživné.

Že nejsem tím, kým mám být, si nejvíc uvědomuji sám na sobě. Jdu se před vámi svlíknout do naha. Obrazně. Kdybych to udělal fyzicky, tak se rozpláčete ještě dřív, než si tenhle článek dočtete do konce…

Chtěl jsem být kovbojem s nejrychlejší rukou na levém břehu Dyje. Jenže jsem nikdy nedostal odvahu přiblížit se k živému koni, a ve střelbě čímkoliv jsem byl nejvíc nebezpečný sám sobě. Chtěl jsem být slavným fotbalistou, ale pokřiky diváků v naší dorostenecké IV.A třídě Sundejte z placu to kopyto! mi na sebevědomí nepřidaly. Chtěl jsem být: mořeplavcem (bliju i na pramičce, a plavat si troufám jen když vidím dno), horolezcem (závratě i v druhém patře), cestovatelem (nenajdu ani východ z nádraží), manželem Míši Kuklové (psali, že je zase sama, tohle jsem ještě úplně nevzdal), pilotem (panebože!)…

Nejsem tím, kým mám být, ale nesu to docela statečně. Mám třetí ženskou, starám se o děti č. 5 a 6, vydal jsem sbírku básní a na druhé pracuju, a píšu přiblblé články na Blog.cz.

Nakonec, nejsem zase tak starý, abych všechno nedohnal. Život začíná po padesátce, víme?