Září 2018

Seifertovy Kralupy

26. září 2018 v 6:46 | Zdeněk Hledač |  ocenění
ocenění za nejlepší sonet v celostátní soutěži Seifertovy Kralupy 2018



vítězné básně četla Valerie Zawadská....... Jana Seifertová - Plichtová

Soutěže na literárním serveru Pište-Povídky

25. září 2018 v 18:58 | Zdeněk Hledač |  ocenění
3 ocenění v anonymních soutěžích z literárního serveru Pište-Povídky:


Pravda o výskytu mimozemců na jižní Moravě

24. září 2018 v 10:56 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Přes dvacet let jsem mlčel. Už nebudu. Nemůžu, naléhavost zvoleného TT mi znovu oživila krásnou i děsivou vzpomínku, kterou jsem kdysi utloukl lopatou a zahrabal na dno své zmučené duše. Nakonec - za dvacet let se promlčí i vražda, krádež kola, a podobné blbosti.

Rok po revoluci bylo léto horké a vzduch čistý, a my mladí a nadšení… Kolem půlnoci jsem vylezli ze sklepa, po několika hodinách koštování vína a mudrcování o víně a o ženských… vychcat se v lesoparku pod břízku… a ONI se nám zjevili…

Rozhodně jsme nebyli opilí, do rána bylo ještě daleko… A to, co jsme viděli, jsme prostě viděli - první návštěvu mimozemské civilizace v okresu Břeclav. Bylo to krásné, povznášející, důležitý okamžik nejen pro obec, ale i celý region… Protože - ONI jsou!

Nejdřív se objevila záře nad mikulovským Svatým kopečkem. Jasně, kde jinde, pro navigátora to byl nejvyšší bod v okolí, vhodný k orientaci… Záblesky, zpočátku krvavě červené, pak růžové, žluté, zlaté až do zelena… Vše se zhutňovalo do jedné barevné elipsy, a nám bylo jasné, že přistávají, že jsme svědkem jedinečného počinu…

Tak ONI přece jen jsou, vzdychl jsem, až mě rozněžnilo, a neschopen odtrhnout zrak od nádherné podívané, pochcal jsem si nohavici… O tomhle musím jednou napsat… O tom korábu, ne o pochcaných gatích… Přistávají za Kaplí, je tam rovný plac, a žádné stromy… Borci!, vzdychl si obdivně inženýr Vaňkát, projektant u Českých drah. Už vidím okýnka!, zajíkal se zrušením hajný Pivoda. Jediný z nás nenosil brýle, viděl toho nejvíc. Řadu okýnek, kluci…

Barevně měňavá elipsa dosedla na vrchol Kopečku, a pomalu matněla. Přistáli, chlapíci… kdo ví, jak budou vypadat, polykal jsem nasucho. Vypínají motory, musí ochladit reaktor, poučil nás inženýr. Vidím tam nějaký pohyb, asi vystoupili, informoval hajný, pro jehož oči není několik kilometrů tmy žádnou překážkou. Jdou dolů na náměstí, normálka, prohlásil inženýr. Všechny delegace jdou vždycky nejdřív na náměstí, ke starostovi… Pojďme se napít, však se to zítra dočteme v novinách… A že už byla jenom tma, ani hajný neviděl nic nového, zalezli jsme zpátky do sklepa…

Že se o tom psalo v novinách bylo jasné, taková věc se ututlat nedá. Ještě je mám doma, schované pod kobercem, jako důkaz… Píšou, že:

"…slavnostní otevření nového CASINA rakouského podnikatele u hraničního přechodu Mikulov / Drasenhofen završila v naší zemi dosud neviděná laserová show! Mikulovský Svatý kopeček ožil barevnými tóny řízených paprsků… otevíráme se západu…

Jasně, že zasáhli. Museli. Ale my tři víme své. Pcha, šou… Hajný viděl i okýnka! No, raději jsme mlčeli… Mlčet nás soudruzi naučili dobře…

Teď už, nemocný k smrti, se vás nebojím. Jen si přijďte, Muži v černém! Pravda je venku, čistá a nahá… Vím, četl jsem, jak s pravdou pohořel mistr Jan Hus. Ale věčně tutlat se to nedá.

Pravdu záměrně vyjevuji zde, na Blog.cz. Je to jediné místo na netu, kde ji Muži v černém nevypátrají. Vždyť ani já sám kolikrát nedokážu najít vlastní příspěvek - ztrácí se, objeví se jinde, pak zase mizí… chvíli je, chvíli není… Jako ta kosmická loď v horkém létě roku 1990…


Deset nejhorších holek mého života

20. září 2018 v 11:11 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
DESET NEJHORŠÍCH HOLEK MÉHO ŽIVOTA

1977, Klára - já poprvé zamilovaný, totálně, po uši… po vyjevení svých citů mne (před spolužáky!) zmlátila cvičkami na autobusové zastávce Sedlec - Kolonie… byla to (a stále je) velká a silná holka…

1978, Jarka - já zamilovaný, prvně dívčí ňadra v dlaních, ve stanu, zákeřně zezadu… první facka, řev, další facka, úprk domů… maminka: ty tam teda nebudeš spát? já: ne-e… už mě to tam nebaví…

1979, Renáta - odpověď na můj zamilovaný dopis: …a zůstaneme ve třídě dobří kamarádi… kráva pitomá nádherná!

1980, Edita - na výletě v devítce, zamilovaný a mírně opilý a hodně nadržený, šátral jsem jí mezi stehny… ona též mírně opilá, však nezamilovaná, kousla mě do ruky tak silně, že i dnes můžu ukázat jizvičky…

1981, Hanka - krásné zamilované dopisy, na prvním rande skorosex, polekalo mne, jak moc je odvážná… pak echo od starších kamarádů: Hana z V.? od třinácti s kýmkoliv na každé diskotéce, vole… zeptal jsem se jí na to, nikdy neodepsala…

1982, Vlasta - na venkovní zábavě několikrát odešla za hřiště, vždy s někým jiným, na chvilku… šukat, za kořalku… doprovázel jsem ji domů, opilou, přesvědčený, že dá… nedala, a ještě na mě měla hubu, že když jako s každým, tak to neznamená, že i se mnou… uražený, ponížený, a pozvracený holkou ze stejné ulice… sebevědomí úplně v hajzlu…

1985, soudružka učitelka Hájková - k pololetní písemné práci z literatury jsem zvolil (námět i forma byly volné) báseň, a docela se povedla… hodnocení: za opsání básně - 5! za to, že odmítáš říct, odkud jsi ji opsal, poznámka! já to fakt nemám čas dohledávat! no jo, začínající umělci to nikdy neměli lehké…

1995, Líba - matka přistěhovaná k synovi, po šedesátce, alkoholička: jé, sousede, jdete z práce, nemáte trochu rumu, do buchty? paní není doma? vemte ten rum, a pojďte na kafíčko… blbec jdu… téměř znásilněn, nechám se rychle vykouřit, a zdrhám… a ještě několikrát, jsem býček, mladý, pořád potřebný… protiví se mi to s ní, jenže ona umí…

2016, hned dvě, starší sestřička a mladá lékařka - pane Hledači, tak vás tedy pustíme, ale ještě potřebujeme odebrat sterilní moč… zavedeme vám katetr, to bude hned… pološeptem: tenhle je moc silný, nemáme osmičku? ne, jen desítku… tak raděj šestku… není, jen tahle desítka… no, to nevím… on to zvládne… tak jo… já: uááá!!!, týden řezavé bolesti při čurání…

Ono to takhle napsáno vypadá, že jsem chudák a nekňuba, zhrzený, ženami týraný… Opak je pravdou! Zdenko, Hanko II., Vlaďko, Jano, Mirko, Martino, Tamaro, Markéto, Jano II… děkuju! Děkuju též všem ostatním, bezejmenným, za rychlé krásné chvilky… A hlavně těm budoucím, pokud ještě nějaké přijdou…

Zodpovědnost / Život za sklem

10. září 2018 v 19:56 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Na titulce Blogu.cz je vyhlášeno nové Téma týdne Zodpovědnost. Na samotné stránce T.T. je vyhlášeno nové Téma týdne Život za sklem, včetně doložení screenshotu. Podotýkám, že se jedná o stále stejný týden, podle mého kalendáře třicátý sedmý roku dva tisíce osmnáct. Snad aspoň na tom roku se s Blogem.cz shodneme…

Obě téma jsou opět ty nejbanálnější volby z pěti možností. Což je zřejmě tím, že většina volících jsou prvoci, kteří dávají přednost jednoduchému psaní na stokrát omleté pindy, kdy stačí jen papouškovat některé z citátů, bez nějaké vlastní invence… Nás, co se rádi zaobíráme vážnými až objevitelskými, v historii dosud nezpracovanými tématy, je menšina. Což může být tím (cituji známý citát), že Dav se vždycky mýlí.

Z nejistoty, které téma vlastně zpracovávat, se tedy na vlastní Zodpovědnost vyhnu trapnému Životu za sklem, a zvolím téma, pro které jsem hlasoval - Symboly. Tady je o čem psát, a čtenář si konečně na titulce přečte něco trochu jiného, než furt to samé od vás ostatních.

Existují jen dva symboly, které jsou srozumitelné celému světu, všem lidem bez ohledu na jejich národnost, barvu pleti, náboženství… Už víte? Ještě dám výraznou nápovědu - jsou si velmi podobné. Pořád nic? Tak po lopatě: piča, a boží oko.

Symbol dámského přirození a symbol božího oka jsou nejpoužívanější a nejsrozumitelnější symboly světa, a přitom téměř identické. Už jste si je nakreslili vedle sebe? Tak vidíte. Tohle nemůže být náhoda.

Jejich podobnost je tak zarážející, že velmi pravděpodobně zobrazují to samé. Vím, zdá se to být pobuřující až kacířské tvrzení. Jen co se trochu vydýcháte, podíváme se na tuhle záležitost střídmě, vědecky, bez emocí.

Je mi jasné, že veřejně hlásat, že piča = bůh mi příliš popularity nezíská. Tvrdit, že bůh = piča, je možná ještě o něco míň přijatelné. Objevitelé to nikdy neměli snadné. No, pojďme k důkazům.

Celé lidstvo trápí zásadní otázka - kde jsme se tu vzali? Jedině bůh a piča dokáží stvořit člověka. Bůh je tedy velmi pravděpodobně jedna velká vlídná piča, z které všichni pocházíme. Nemyslím to nijak hanlivě, piča je pro mě naprosto božské zařízení. Mám k ní velkou úctu. Umí zrodit člověka, a slouží i dalším božským záležitostem. Když ještě připomenu, že božskému stupni jógy se říká kundalini, jsme doma.

Podobnost obou symbolů je zdárně vysvětlena. Pro lidstvo je mnohem důležitější, že je ukončený tisíciletý nesmiřitelný boj mezi zastánci božského a přírodního zrození člověka. Pravdu mají všichni, neboť bůh je naše prapůvodní piča, a piča je prostě bůh. Aspoň já tomu věřím. Mně se to tak líbí.

Hlava vzhůru nohama, kniha

10. září 2018 v 16:42 | Zdeněk Hledač |  vydané knihy
vydavatelství Nová Forma vydalo mou sbírku básní Hlava vzhůru nohama

k objednání zde:

https://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/0/3/5/1270-Hledac-Zdenek-Hlava-vzhuru-nohama

nebo na mejlu:

textyhledac@seznam.cz

______________________

v pátek 7.9.2018 proběhl křest knihy na setkání členů Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek - Místek

děkuji všem členům, zvláště p. Dajaně Zápalkové, za umožnění a organizaci křtu knihy - jste úžasní!

Zdeněk Hledač, Dajana Zápalková, Milan Pastrňák... a spousta dalších nádherných bláznů...

Se psím hovnem na podrážce, e-kniha

6. září 2018 v 16:46 | Zdeněk Hledač |  vydané knihy
nakladatelství pana Martina Koláčka E-knihy jedou!
vydalo moji druhou sbírku básní z let 2016 - 2017

Se psím hovnem na podrážce

e-knihu Se psím hovnem na podrážce koupíte na následujících portálech:

To bude dobrý...

5. září 2018 v 7:20 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Varování To bude dobrý se nachází na Hledačově osobní stupnici katastrof (HOSK) někde kolem 6. stupně. Pro upřesnění - To nic není je 5, Zítra bude líp 7.

To nic není znamená, že to něco JE, a to dost hnusného. Zítra bude líp je největší milosrdná lež na světě - kdykoliv se zítra probudím, je zase jenom dnešek, a slibované zítra se fláká kdesi v nedohlednu…

Jakmile zaslechnu To bude dobrý, velmi zpozorním. Znamená to, že momentálně je to dost v hajzlu. Kolikrát si toho ani nevšimnu - vždyť víte, jak život letí. Kolikrát se mi zdá, že to jde docela v poho, že je všechno fajn… dokud neuslyším od nějakého přecitlivělého pitomce: To bude dobrý. To je hned po parádě, to se děje něco mimořádně blbého…

Někde na přelomu 8 - 9 se nachází Nebude to bolet. Zatímco Jen to trochu štípne řadím někde ke 3, Nebude to bolet mě přivádí k záchvatům paniky - bolí to vždycky! O to víc, že už jsem varovaný.

Stupeň 10 HOSK je maximum. Už několik let ho okupuje tvrzení Myslím to s tebou dobře. Zaslechnu-li z něčích úst Myslím to s tebou dobře, znamená to, že mám konat tak, jak bych o svobodné vůli nikdy nekonal. Celý svět je plný mizerů, co to se mnou myslí dobře, ale pro mě z toho ještě nikdy nic dobrého nevzešlo. Z toho mám vždycky jenom kousek ke skoku do řeky. Nebo z okna. Nebo ideálně z okna do řeky.

No jo, to je ten nádherný zkurvený život. Tak hlavně nezoufat, a trochu optimismu. To nic není, to bude dobrý. Zítra bude líp.

Jo, a zapracujete na tom pravopisu, prosím! Myslím to s vámi dobře…