Srpen 2018

Televize je zbytečná. Frenký

Dnes v 9:06 | Zdeněk Hledač

Zvonek. Zrovna, když začíná poslední díl. Který vůl… Díváme se po sobě, ani jednomu se nechce jít otevřít. Na stolku kafe, esíčka, ovladač… Zvoní, znovu, a dlouze. Dělat, že nejsme doma, nepomáhá. Jdu já.

Za dveřmi Frenký. František Kuřátko, skoro soused. Naše dědina je malá. Kamarád, vždy nadšený, vždy usměvavý, vždy přítulný.

"Náázdáár," řve už v chodbě, a dere se do mého křesla. "Zase čumíte na blbou bednu? Co to je za pičovinu? Prostřeno? Sbíráte recepty? To jste teda v prdeli… Jo, kafe si dám," objednává, aniž by mu někdo nabídl. To je Frenký. Jdu dělat to kafe, máme ho rádi.

"Já su tak šťastný, že nemám televizu… Ta mi přes práh nesmí, žrout času… Co to krájí, zelí? Dej to trochu nahlas, já už houby slyším," řve na manželku. Manželka přidává volume. "Měla dat nejdřív cibulu, né? S tím zelím se jí neosmaží… Ale krkovičku má pěknou, pěkné maso… Cože, zas reklama? Tak to vidíš, na hovno televizu! Co je jinde? Kde máš nějaký program?"

Žena mu podává noviny. Ovladač si bere sám. Přepíná kanál po kanále. Nesu kafe, Frenký listuje telkou, a hledí do novin. Nesu si židli z kuchyně.

"Ty vole, co to je za bulvár? Blesk? Vy taky koupíte každou sračku. Vyhozené peníze… Jé, tohle ste četli? To o tom děcku… Kde je sport, vzadu? Tu křížovku luštit nebudete?"

Srká kafe, čumí na jakousi detektivku, studuje fotbalovou tabulku, a poslepu loví v misce se sušenkami. Konzumuje, všemi smysly. Konzumuje naše, a za naše.

"To je nějaké suché, ne? Ty kakaové ještě ujdou, ale ty světlé… Víte, co je v tom lepku? A palmového tuku? Žerete sračky!" napomíná nás, a drobí si na břicho, dokud je co.

Díváme se po sobě, s láskou. Sušenky v prdeli, kdo vyhrál Prostřeno se nedovíme, televize řve, a na noviny nám Frenký cintá kafe. Máme ho rádi.

Dopije, dočte, zvedá se.

"Tak zdarec jak palec, dík za kafčo," loučí se. "Vám brzo jebne, něco byste se sebou měli dělat. Ta televiza je fakt zbytečná, já bych to doma nechtěl… "

Zamykám za ním, manželka přináší novou krabici esíček. Dělám si ještě jedno, slabší kafe. S rumem. Vracím ovladač na své místo, přesně na polovinu stolu. Máme se rádi. Za chvíli začne Kriminálka Anděl. Manželka si k ní vezme pletení, já se pomazlím s balíčkem Bicycle 52 Proof, a zkusím nějaké nové kouzlo…

Máme to tak rádi. Konzumenti všech zemí, spojte se! A vy, co nemáte na televizi, přijďte na čumendu. Sušenky sebou! Kafe máme dost...

Já se nepoznávám

Neděle v 18:44 | Zdeněk Hledač |  písňové texty
 
já se
nepoznávám
sama sobě ztracená
když se nemám - kdo mě má?
komu jsem vklouzla pod víčka?
já se
nepoznávám
nejsem sobě k potkání
jestli co mě zachrání?
snad doušek lásky po lžičkách

jsem prázdnější než prázdná skrýš
menší než malá… copak nevidíš?
a sotva postavím se výš
když tančím touhou po špičkách
já se
nepoznávám
jak cizí stopy na pláži
jak někdo, kdo se odváží
chtít doušek lásky po lžičkách

jsem prázdná jako prázdný rým
jsem jenom svého stínu stín
ach, nejsi… což je zřejmě tím,
že hledám v slepých uličkách
já se
nepoznávám
jak obzor, když se zavlní
a čekám, kdo mi naplní
můj horký klín, a srdce… po lžičkách…

Pravidla

Pátek v 8:01 | Zdeněk Hledač |  téma týdne

Když byl na světě jenom jeden člověk, tak to ještě šlo. Sotva se objevil druhý, už se to muselo nějak řešit. Nastavit pravidla. V zájmu toho slabšího, aby ho ten silnější nesežral. V zájmu toho chytřejšího, aby ten debilnější nepřivedl čerstvě zrozený svět do záhuby. Tak nějak to vedeme do teď. Bez pravidel to nejde, i když jsou někdy děsně protivná.

Kdo zná pravidla, má pořád ještě na výběr. Může se jimi řídit, nebo nemusí. Pokud se jimi řídit nechce, riskuje, že dostane od ostatních do držky. To se tak dělá, co je svět světem. Anebo nedostane, pokud nejde o nic zásadního.

Kdo nezná pravidla, nemá bohužel na výběr. Nemůže se jimi řídit. Aby však nevypadal jako blb, může hlásat, že na pravidla kašle. Pro část přihlížitelů pak bude něco jako odbojář, hrdina, nespoutaný hřebec, v krajním případě až vizionář. Pro ty, kteří pravidla ovládají, je to jen další blbec, který nezná pravidla. Buď časem dostane taky do držky, nebo nedostane, když nejde o nic zásadního.

Jedny z pravidel se jmenují Pravidla českého pravopisu. Nejsou to úplně nejstěžejnější světová pravidla, v pořadí důležitosti zaujímají asi tak milion stopadesáté místo. Ovšem pro toho, kdo se baví psaním, je docela fajn je ovládat. Zvláště pokud si na svůj blog napíše: Čtěte mně, a vskašte, jak se vám to líbylo.

Já takovému napsal: Nelíbilo, je tam dost hrubek, opravuj! A on mi odepsal: Abys ses neposral, já na pravidla kašlu! Tohle je ten případ, kdy autor kašle na pravidla, protože nemá jinou možnost - neovládá je. U něj to moc nevadí, stejně to psaní nestálo za nic, z toho se neposeru…

Čeština má pravidla skoro na všechno, i na literaturu. Jednomu by z toho jeblo. Má jiná pravidla pro povídku, jiná pro fejeton, jiná pro soudničku, jiná pro esej… ovšem, hurá, díra na trhu pro neznalé pravidel: pro článek na blogu žádná pravidla neexistují! A tak píše kdo má ruce a klávesnici, svobodááá!!!

Moc rád jsem se před několika týdny k těmto anarchistům přidal. Důkazem je tenhle fejeton, v polovině textu dokurvený úvahou, a někde v těchto místech upadající do džungle článku na blogu. Jsem zvíře, a dělám to rád! Svobodááá!!! Seru na pravidla

Můžu na ně srát s čistou hlavou, protože je ovládám. Vím, jak se jim vyhnout, jak je využít ve svůj prospěch, jak si užít svobodu, a při tom nezničit celý text. Pokud jste někdo dočetl až sem, je to jasný důkaz předešlého tvrzení. Pravidla mě totiž naučila řemeslo. A jsme u toho, kam jsem se chtěl dostat, a kde bych už v případě čistého fejetonu dávno byl:

I Picasso, než se stal slavným skrze kubismus, se nejdřív učil malovat srnku na louce, a západ slunce nad rybníkem. Naučil se základy řemesla. Teprve na dobře zvládnuté řemeslo se dá navázat něčím jiným, nezvyklým, moderním… Bez ovládnutí řemesla je snaha dělat něco jinak taková vynucená, protože autor nemá jinou volbu… a na jeho tvorbě je to znát. Nemít volbu není dobrá věc ani v životě, ani v umění.

I básník, který chce psát jinak, po svém, jak ho srdíčko vede… by měl nejdřív ovládat řemeslo. Napsat několik desítek slušných sonetů, trioletů, vyzkoušet rondo, rispet, limerick… Pokud chce psát vázaně, podívat se i na nějakou teorii, vzít v potaz melodii češtiny, frázování… Ona je to dost těžká disciplína.

Může mě samozřejmě poslat do prdele i spolu s tímhle článkem a říct, že nikdy nebude psát podle pravidel… Tu se zjevuje naše otázka, mrška - nebude proto, že nechce, nebo proto, že je neovládá, a tudíž nemá jinou možnost? Tohle je při psaní docela důležitá věc.

Znovu se vracím k tématu týdne - Co na Blog. cz chybí? Po přečtení všech (!) příspěvků k tomuhle tématu už vím, co mi chybí nejvíc: Chybí mi zdravě kritický náhled blogerů na své vlastní psaní. Snad ani jednou nezazněla myšlenka, že Blog bude takový, jaký si ho napíšeme. Klidně i růžovo / fialovo / jahodový, ale dobře napsaný. Říká se tomu práce.

Dobrý bloger vznikne jenom prací, talent zase tolik moc nerozhoduje. Prostředí blogu taky ne. Asi největší "vraždou" blogera je jeho sebeuspokojení, jeho přesvědčení: Pět let mě tady chválí všichni, které chválím já, tak co mi kdo bude říkat. Zůstávat dobrovolně průměrným je věc, kterou nesnáším ani u tak starých páprdů, jako jsem já, natož u mladého, a ještě nadějného člověka.

Na Blog.cz mi trochu chybí chuť blogerů pracovat víc na sobě, než na okýnkách a barevných nadpisech svého blogu.

Co na Blog.cz už nechybí?

7. srpna 2018 v 15:07 | Zdeněk Hledač |  téma týdne

Co na Blog.cz chybělo ještě nedávno, to všichni víme. Už je to v pohodě, vše vyřešeno. Už se nemůže nic stát. Ať vám scházelo cokoliv…

Jasně, jsou i takoví, co jim stále chybí možnost vybrat si z tisíce šablon (aby pak po týdnu přemýšlení vybrali tu nejpitomější, která je zde k dispozici už od Prablogu.cz), nahrávat hromadně obrázky (můj hnusný čokl zleva, můj hnusný čokl zprava, levé ouško, čumáček, gumová myška v tlamičce, a jak on se krásně kouká!), nebo tlačítko Seznam se do pěti minut. No, tohle všechno už není takový problém, jako byl ještě třeba před měsícem…

To jste se načekali, že? Já vím, já vím… Jenom klid, už jsem tady.

Pokud vás na Blogu.cz cokoliv sere, přijďte ke mně. Zmizel vám článek? Neuložil se komentář? Nefunguje nastavení? Nezobrazují se opravy? No bóže, to já pamatuju časy, kdy ještě žádný Blog.cz nebyl! Tohle si zkuste představit, že není! To byste nespali vůbec. Co já se po něm natoužil…

Když se vám na Blogu.cz děje cosi blbého, přijďte si ke mně něco přečíst. Rozhodně neprohloupíte. Kurnik už taky, v naší milé vlasti je pět milionů blogerů, pět milionů básníků, a zbytek píše do novin, nebo sprejuje po opravených fasádách… a kdo to všechno bude číst, ha?

Nepište vy, co nemáte co říct! Protože pak není číst o čem. Písmenka tam sice máte, slova tam máte, i celé věty… ale myšlenka žádná. Nepište vy, co pořád fňukáte nad svým životem! Každý máme své vlastní důvody ke fňukání, a vaše nás fakt nedojímají… Nepište vy, kteří neovládáte gramatiku! Nejen že se to nedá číst, ale vypadáte hloupě… Zkuste si nejdřív pár let jenom číst, nejlépe samozřejmě u mě…

Co na Blogu.cz ještě nedávno nejvíc chybělo? Já! Teď už jste zachráněni, slibuju.

Co třeba možnost zapnout si automatickou opravu češtiny přímo v článku (i když píšu většinou ve Wordu). A zrušil bych všechny fialovo-růžovo-jahodové blogy, tam je té mizerné češtiny a špatných článků vždycky nejvíc… mohl by mi tuhle záhadu někdo vysvětlit, slečny?