Po sněhu

7. července 2018 v 7:48 | Zdeněk Hledač |  povídky

Bílé hranaté multifunkční hodiny ukazovaly 15:28. Venkovní teplota -7°C. Datum: den D.

To datum tam samozřejmě vypadalo jinak, normální lednové datum toho roku… A den D je blbost z filmu… Už šlo jenom o to, jestli se připojí…

"Tak já se k vám o půl čtvrté připojím," řekla tiše. Několikadenní sveřepá obrana byla prolomena. "Počkejte mě u recepce," vzdychla, jako by si sama nevěřila. Byl jsem ve výhodě - měl jsem spoustu času, a ona na chodbě další objednané pacienty. Nebylo to vůči ní fér. Ale nezdála se být svým rozhodnutím nějak naštvaná, spíše jen zaskočená. Hustil jsem do ní ty své pitomé fórky už pěknou dobu, tak asi chtěla mít konečně pokoj. Možná ji nakonec zlomily básničky. Ale víc bych sázel na ranní kakao z automatu, a oloupaný pomeranč… To je milé, řekla poprvé, pomeranč mi ještě nikdy nikdo neoloupal… Loupal jsem tedy a krájel vše, co jsme fasovali ke svačině, po týdnu jsem málem umíral na avitaminózu… Znal jsem ji čtyři dny a čtyři hodiny, a čtyři dny a čtyři hodiny jsem ji miloval…

(Až později mi došlo, že to není přesné, že jsem ji miloval celý život. Miloval jsem ji, i když jsem se miloval s jinýma. Miloval jsem ji, protože jsem věděl, že někde přece jen musí být. Kde jsi se proboha courala těch dvaapadesát let, co tě hledám!, lomcoval jsem s ní po dalším z nádherných pomazlení, kdy se mi skoro úplně postavil, a šel na chvíli zasunout… což byl pár týdnů po operaci, a se všemi těmi komplikacemi s cukrovkou a tlakem a vedlejšími účinky léků, docela zázrak. Tady…, špitla, a usmála se tak nádherně, že jsem se něhou málem rozbrečel. Držel jsem ji za hubená ramena, hladila mi rukou záda, žádné ruce se mě nikdy tak něžně nedotýkaly, jako tyhle doktorské. A voněla, žádná holka takhle nevoní. Čekal jsem na ni celý život, a dočkal se jí starý, nemocný, šedivějící už i na ohanbí… zjizvený jako Rambo… a nekonečně šťastný.)

"Jo," řekl jsem, jako bych nečekal nic jiného, jako by bylo běžné, že lázeňská lékařka si vyrazí na špacír s pacientem. Zalátané srdce mi vyskočilo z těla, oběhlo třikrát dokola bělostné stěny ordinace, zhouplo se rozverně na hadičce rtuťového tlakoměru, a poměrně ochotně vklouzlo zpět na své místo v těle… do krku, když mi zblízka vysvětlovala něco latinsko-anglicky, a já jí nerozuměl ani zblo, a jen jí fascinovaně nahlížel za brýle, do fialkových očí… nebo do kalhot, když se mi zdálo, že z toho nakonec přece jen asi nic nebude…

Čekal jsem u recepce. Za pultem seděla obrovská umělá narůžovělá kytka, která držela za blond vlasy zachovalou čtyřicítku, asi jako když chobotnice uchvátí hlavu námořníka v dobrodružných knížkách ze starých dob. Dáma měla na tvářích všechen pudr světa, a na nehtech tolik laku, že by stačil k natření menší jachty. Nadvakrát. Též narůžovo.

Před recepcí, u stolků, v křesílkách a na lavicích podél zdí, posedávali kolegové pacienti, srdcaři, cukrovkáři, náhrady kloubů, vysoké tlaky… když se to dokurvilo moc, tak vše v jednom. Ti, co zabíjeli čas, nebo čekali na přednášku Zásady správného stravování při diabetu, nebo jen tak přišli na velkou televizi, se dívali na velkou televizi, v pantoflích, podomácku… Ti, co se chystali ven, opravdu ven, a nejenom si zakouřit před budovu Janáčka, byli v botách a bundách a čepicích. Byl jsem v botách a v bundě a v čepici. Lednový mráz, a patnáct čísel sněhu, čas vyrazit si. S ní bych šel i do pekla. To jsem ještě netušil, že půjdu.

Ručička, která na digitálních hodinách zcela absentovala, dorazila k půl. Podíval jsem se do chodby, bílé, a nekonečně dlouhé pro každého, kdo má v brýlích pět dioptrií. Ne že bych s tím opravdu počítal, ale někde v mlze se otevřely dveře ordinace… a ona přicházela. Poznal jsem ji po chůzi, a červené bundě, a vínové čepici a vínové šále… občas jsem ji totiž šmíroval, když přicházela do práce… vlastně vždycky. Snídaně byla v sedm, v půl osmé už jsem seděl před dveřmi číslo 209, kolem půl osmé přicházela… Seděl jsem tam s kelímkem horkého kakaa z automatu u knihovny, porcovaným ovocem, sněhovou trubičkou… vše na talířku z jídelny, pronášeném po snídani za zády kolem cedule ZÁKAZ VYNÁŠENÍ NÁDOBÍ Z JÍDELNY!, kradl jsem pro lásku, to nemůže být hřích, a jestli, tak jen nějaký z lehčích… Seděl jsem tam s obrovským odhodláním, se sebevědomým světáckým výrazem v ksichtě, sám sebou naprosto nejistý…

První ráno byla překvapená, v rozpacích, já taky… Pustila mě dovnitř, naskládal jsem jí snídani na stůl, popřál dobrou chuť, a tiše vypadl… Druhý den už ne, už se jen usmívala, seděl jsem k ní bokem, a cpal do ní všechny ty hlášky a vtipné hovadiny, jak to samci dělají, když se chtějí zalíbit… Jedla přede mnou beze studu, drobila si trubičku na bílou košili, utírala si pusu od kakaa… Mluvil jsem, smála se. Občas něco řekla, většinou odborného… V osm mě vyhodila, to už brala pacienty. Já si vymínil čas kolem druhé odpolední, každý den, škemral jsem, změřit tlak a srdíčko poslechnout… Hned první den mi rozepsala kontroly, dvakrát týdně… a mě bylo málo vidět ji dvakrát denně…

Přichází blbě dlouhou chodbou pro bystrozraké, všimla si mě, ale dělá, že ne… zatáčí k recepci, předává nějakou složku, klíče od ordinace… otáčí se ke mně, ale pak najednou bez řeči odchází, přejede čipem snímač a odhlásí se z pracoviště, jdu za ní jako tele… Až venku se usměje, a řekne:

"Já jsem vdaná."

"To je mi jasné," odpovím. Nebylo mi to jasné, ale bylo mi to jedno. Byl jsem zamilovaný, jako ještě nikdy před tím. Jako když se člověk nečekaně praští hlavou do nízkého futra dveří, tak neplánovaně to přišlo.

"Jdu s vámi jen proto, abych vám ukázala trasu, kterou budete denně chodit," oznámila mi. Zdálo se, že se o tom snaží přesvědčit hlavně sebe. "Půjdeme přes kopec, kolem propasti, přes vyhlídku s Jankem, sejdeme do města… já pak domů, a vy se vrátíte kolem silnice. Dnes se mnou, změřím vám občas puls. Kdybyste se zadýchával, zastavíte. Uvidíme, co zvládnete." A ještě, mírně, jakoby s omluvou: "Kolem řeky nemůžeme, to by nás každý viděl…" (Do týdne jsme chodili kolem řeky, za ruku, zubili se na sebe, povídali si, každý nás viděl.)

"My… nejdeme na kafe?" zkusil jsem to podle plánu. "Do cukrárny? Na pivo? Někam do tepla?" V cukrárnách bývám silný, spousta zkušeností… Byla mi zima. A na kopec před námi jsem si netroufal. Dlouho jsem pořádně nechodil, navíc to klouzalo…

"Nejdeme," řekla, a seběhla schody k silnici, na tři kroky se přes ni přenesla, nestíhal jsem. Sníh klouzal, z kopce se šlo blbě, pak lávkou přes Bečvu, a do kopce… Šla první, rifle, štíhlé, rovné nohy, skoro žádný zadek, dlouhý krok…

"Klouže mi to," funěl jsem v závěsu.

"A po čtyřech chodit umíte?," zeptala se, aniž by zpomalila.

"Jak po čtyřech?" trochu jsem se vylekal. I doktorka může být pako, říká se. Jako třeba učitelka, a podobní…

"Takhle," ohnula se, a zahrabala ve svahu rukama. I rukavice měla vínové, na sněhu krásně rozkvetly. "Aspoň tady ten stoupák, nebude vám to tak klouzat…" Napodobil jsem ji, a ono to šlo. Až těsně pod vrcholek stráně, kde to začalo ujíždět i jí.

"Tak mě nějak… potlačte…"

Jediné místo, kde jsem jí mohl pomoci, byl její hubený vystrčený zadek. Tak jsem jí na něj přitiskl dlaň, a pomohl jí na stezičku, která už šla rovně po vrstevnici. Hned se otočila, podala mi ruku, a vytáhla mě k sobě. Nic jsem neříkal, potřeboval jsem dýchat. Málem jsem umřel. I do pekla, slíbil jsem si. Já myslel, že se to jen tak říká.

"Ukažte, změřím vám puls. A vydýchejte se… Dobrý, nejhorší je za náma. Půjde to." (Teprve později jsem se od ní dozvěděl, že je bývalá atletka, a vůbec sportovkyně. Běh. Cyklistika, plavání, kajak. Lyže, sjezd i běžky. Já sport taky miluju, dokážu sedět u telky s olympiádou celé tři týdny.)

"Uvědomujete si, že jsem váš pacient, pár týdnů po operaci? Neroztrhne se mi to?" kývnul jsem bradou k hrudníku.

"Bolí vás na prsou?"

"Ne-e…"

"No tak. Potřebujete se dostat do kondice, nic jiného." A usmála se. "Po lázních se doma přihlásíte na jógu…" A pak, víc k sobě: "Půjde to…"

"Děkuju, paní doktorko," řekl jsem, ani přesně nevěděl, proč. Ještě pořád mi chyběl dech, a kyslík v mozku.

"Teď běžte přede mnou, ať vidím… Narovnejte se, proboha! Pravé rameno máte výš, přestaňte nosit tašku přes rameno. Pořiďte si batoh. Levou rukou máváte víc než pravou, tam bude nějaký blok… Jdete zbytečně zeširoka, ztrácíte tím spoustu energie. Špičky trochu víc k sobě… Zpevněte se, to se vždycky tak klátíte?"

Kdo by ji nemiloval… Snažil jsem se nejít krokem ožralého námořníka, a mávat oběma rukama aspoň trochu stejně… jenomže to jsem zase zapomínal dýchat, víc věcí najednou já nezvládám…

"…a to vaše vystrčené břicho… tohle můžete cvičit i za chůze, nádech do spodních žeber, a při výdechu zatáhnout pánev, a půlky, jak když zadržujete…" Zastavila se, a předváděla mi to všechno… Zíral jsem na ni, a funěl - ona je fakt blázen…

Zatahoval jsem tedy a zadržoval, ale zase se mi rozjížděly nohy… A cestička byla úzká, nedalo se jít vedle sebe… A vůbec jsem si to celé představoval jinak…

Sešli jsme do města, už se stmívalo. U kostela se mě pokusila neúspěšně setřást, pak ještě jednou, u zdi židovského hřbitova. Pod schody gymnázia už byla nekompromisní: "On je děsně žárlivý, rozbil by vám hubu…"

"Jenže já vás miluju!" vyhrkl jsem. "Nemůžu za to, já si to neplánoval…"

Usmála se: "Organický psychosyndrom, už jsem vám to vysvětlovala… To přejde…"

"Ale mě bude smutno…," pokusil jsem se ještě, ale to už byla v půlce schodů. Nikdo nechodí tak rychle, jako ona, koza pitomá hubená… krásná…

Coural jsem se zpátky k lázním, Teplice nad Bečvou, hotelový dům Janáček, leden roku dva tisíce sedmnáct, dva a půl měsíce po své první smrti. Propocený, naštvaný na sebe, že jsem se na víc nezmohl, bez jakékoliv šance stihnout večeři…

V parku Čées. legií, u tenisových kurtů, mi zavrněl mobil… Jasně, slíbil jsem, že večer zavolám domů… ježíš, to snad počká na hotel…

Ona se mnou šla! I když z toho udělala cosi mezi školením a zdravotní prohlídkou, tak šla! A přitom si snad vůbec nevšimla, že jsem do ní blázen…

Přece jen jsem sundal jednu rukavici, odemkl klávesnici mobilu, a otevřel novou zprávu. Neznámé číslo:

Už se ti stýská?

Vždyť jsem to říkal - koza pitomá… Copak si neuvědomuje, že jsem kardiak?! Pcha, doktorka… A pak, že moji vizitku vyhodila! A potom, asi s hodinovým zpožděním, jak to často mívám: Panebože, tak ona to ví! Ona mi tyká! Ona mi napsala! Ví, že ji…

Stýská, moc…, odepsal jsem, a přemýšlel, kde teď seženu na ráno nějaký trochu schopný pomeranč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petr Štolfa Petr Štolfa | 8. července 2018 v 11:29 | Reagovat

Pěkné. :-)

2 Zdeněk Hledač Zdeněk Hledač | E-mail | Web | 8. července 2018 v 14:19 | Reagovat

[1]: jé, moc děkuju! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama