Červenec 2018

Komu dát místo v srdci?

31. července 2018 v 10:31 | Zdeněk Hledač |  téma týdne

Komu dát místo ve svém srdci je docela zásadní rozhodnutí. Srdce je totiž, přiznejme si, docela mrňavý orgán, a místa v něm příliš není. Aspoň to moje. Nejsem si jistý, jestli jste už všichni měli možnost vidět vlastní srdce, ale já to své ano. Na videu.

Řeknu vám - nic moc. Žádná krása jako třeba perník z pouti, nebo srdíčko v památníku. (Pozn.: památník = papírová verze blogu.cz bez obrazovky a klávesnice, používaná ještě v minulém tisíciletí.)

Mé srdce, malý krvavý flák masa, leželo na desce, a rýpali se v něm dva doktoři. Zašívali díru mezi komorami, opravovali chlopeň, našívali bájpásy. Ukázali mi to, když mě probudili z narkózy. Jsou mezi námi úchylové, kteří si natáčejí kdejakou čuňárnu…

O někom se říká, že má velké srdce. Myslím si, že o moc větší, než to mé, nebude. Proč? Nevešlo by se dovnitř. Porovnejme to třeba s pinďourem - ano, ten může být velký. Klidně o dost víc, než můj, jsou i takoví hajzli. Prostě si koupí větší trenky, a hotovo. Ale velké srdce? Pochybuju…

O jiném se říká, že má srdce z kamene. Další fáma, a pořádně pitomá. Tahat se s takovou váhou, to se mi nezdá… A jak by se operovalo, dlátem? Sbíječkou? Prdlajs…

Někdo prý nemá srdce vůbec. Kecy, kterým nevěřte. Každý ho musí mít! Říkali mi v nemocnici, že to bez něj nejde. A oni se v tom vyznají, všechno si natáčí, a čtou knížky, a tak…

Já nevím, lásko, jestli tě v tom mém zalátaném srdíčku zahlídli, ale přísahám, že tam jsi. Jsi ho plná. Asi proto, že mám srdíčko mrňavé, mám tě pořád i plnou hlavu…

Komu dát místo v srdci? Lásce. Co je to láska? Všichni a všechno, co milujete. Ani to nemusíte umět pojmenovat, to se dělá samo.

Lásky se do srdce vejde nekonečně mnoho. Pro lásku máme srdce neuvěřitelně veliké. Kromě těch blbů, co ho mají z kamene, nebo ho nemají vůbec…


KDE SE STalA CHYBa?

29. července 2018 v 8:32 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
KDE SE STalA CHYBa? to vím docelA PŘESNĚ. NĚJaký debil nAVRHNUL Na mé klávesnici tAKOVOU VĚC, ŽE PÍSMENKO"a" nACPal těsně ke klávesnici "cAPS LOOCK", a já při kAŽDÉM POUŽITÍ "áčka" zároveň spolehlivě přepínám mALÁ a velká písmenA. JakpAK SE VÁM TO ČTE, CO? Na hovno, že? ALE JÁ Za to fAKT NEMŮŽU...

Jasně, měl bych to oprAVOVat, ALE TO BYCH NEDĚLal nic jiného, áčko používám velmi čASTO. KDYBY TEN KOKOT TROCHU PŘEMÝŠLEL, Dal by ke "cAPSU" TŘEBa "q", které nepoužívám skoro vůbec. koho tAKY Zajímá, co mám qečeři, nebo kudy chodím qýtAHU. NIKOHO, SNad jen nějAKÉ HOLKY Na blog.cz… ALE V TOMHLE BYCH ZROVNa konkurovAT NECHTĚL, Vařím blbě, A VE VÝTahu bliju… nebo "x" třebA, TO Taky mAČKÁM MÁLOKDY... TEDa, jAXE TOHLE MOHLO STÁT, Taková projekční chybA!

ROZHODNĚ NEMÍNÍM Za nikoho tAHat horké kAŠTany z ohně. zA MĚ Taky nikdo neseděl šest měsíců v bASE PRO NEPLacení ALIMENTŮ, Každý pěkně zA SVOJE… JEN TEDY VZKÁŽU: TY HOVado jedno blbé z ACERU KDESI V ČÍNĚ, SE Zamysli, A NĚCO S TÍM Xakru udělej!!!


Krást se nemá

23. července 2018 v 12:01 | Zdeněk Hledač |  povídky

Krást se nemá, to je jasné. Říkali nám to ve škole, v kostele, a všude. Že je to hřích, a že bude potrestaný. Už jsem s tím měl zkušenost. Že když se krade, a přijde se na to, bude trest. Jak je to s tím, když se na to nepřijde, to mi tak jasné nebylo. Babička říkala, že to pak potrestá pánbíček, jestli teda je… protože na konci života už nějak ztrácela víru. Že by se přece na tohle nemohl dívat, říkávala. Tím tohle myslela každou chvilku něco jiného, skoro každý den se něco našlo.

Já s tím loupežením začal v první třídě, ale byl jsem svedený Peťou Holíkem, fakt že jo. Vlastně jsem nekradl, jen jsem u toho byl, tu pětikorunu ze sklenice vzal on. Krásnou, lesklou, taky jsem jednu z domu přinesl, třeba to byla zrovna ona. Pro děti z Afriky. Nebo Vietnamu, to už nevím. Peťa ji prostě vzal, a řekl, že jdeme na zmrzlinu. Tak jsme šli. V hospodě měli zmrzlinu, smrděla pivem a kouřem z cigaret, mě chutnala. Pan ředitel Jakoubek nás odchytil ještě před školou, rovnou za uši… a protože mu to s tím pánbíčkem asi taky nebylo jasné, seřezal nás sám, a hned. Já byl napravený na hodně dlouho, Peťa Holík se stal esenbákem.

Krást se nemá, a kamarádit se s Vacou, to je vždycky o výprask. Protože on krade i co nepotřebuje, jenom tak, že ho to baví. On je děsně odvážný. Jenomže dost nešikovný. V Jednotě umí třeba dobře ukrást šumák, nebo turecký med, nebo vitacit, pod čepicí… jenže když jsem na něj jednou venku čekal, tak mu zrovna sklouzla, a ono to všechno vypadlo… a dostal jsem i já, od Vildovy mamky, která tam prodává, a děckám místo peněz vrací sirky.

Krást se nemá, ale chodit na Statek do stohu pro slámu, nebo pro seno, nebo vylamovat kukuřici… není krádež, říkal tatínek, protože ty kurvy to všechno sebraly nám, to je naše pole a naše sláma… Ani babička nic nenamítala. Jak se na to dívá pánbíček netuším. Ale jít krást do stodoly k Peňázům, s bratrancema, s Žabžou a s Jarynem, to už bylo normální kradení. A děsně dobrodružné. A dodnes nepotrestané, takže taky občas přemýšlím, jestli je, a co bude pak.

Oni dva by mě sebou nevzali, jsou starší. Žabža ještě furt je. Jaryn není, umřel na srdíčko, bylo mu dvacet sedm, od toho jsem teď o dvacet pět let starší já. Vždycky jsem chtěl být starší, aby mě furt nebuzerovali, a takhle zrovna ne…

Oni by mě sebou nevzali, jenže mě měli o prázdninách u babičky na hlídání, z čehož byli nepříčetní. Chtěli, abych počkal v zahradě, ale slíbil jsem jim, že budu žalovat, že lezou přes zeď k Peňázům, tak mě raději vzali. Zeď je stará, vydrolená, z velkých bílých šutrů vápence, ze starých lomů nad Sedlecem. Skalky se tam říká, za drátama, kam se nesmí, v pohraničním pásmu. Je z toho vápence v Sedleci skoro všechno, i náš sklep, po Němcích, který má v jednom vápenném kvádru vytesaný rok 1780. V zahradě Peňázů, která je zarostlá, a nikdo do ní nechodí, protože v domě bydlí už jen stará Peňázka, je stodola, taky z těch šutrů… a dá se spárama vylézt k dřevěným dvířkům, které jsou zavřené jen na ohnutý hřebík. Na půdě není nic, jen jedno uvolněné prkno podlahy. Bratranci nějak vytáhli krajní hřebíky, a prkno vypáčili nahoru šroubovákem… a zvedli ho, až se prohnulo a praskalo, a podložili ho dřevěnou vzpěrou, tyčkou z čehosi, aby se pod ním dalo spustit dolů do stodoly, plné starých nádherných krámů…

…a mě bylo jasné, že tohle je to tajemství, odtud se berou známky s Hitlerem a háknkrajcem, co s nima kluci pořád kšeftují ve škole. Známky s Hitlerem byly ve škole obzvlášť zakázané, snad ještě víc, než bouchací kuličky, které uměl Jaryn vyrábět, a na které jsem pak vydyndal návod, už nevím ani za co. Vyráběl jsem je z peroxidu vodíku a kyseliny citronové a pevného lihu, který se musel nejdřív nadrtit. Ty kuličky bouchaly úplně skvostně, jen kousek alobalu a kamínek a trochu toho prášku, měl jsem za ně několik albumů známek, ale návod jsem nikdy nikomu nedal, to by bylo po kšeftech…

V té stodole bylo všechno staré a zaprášené, nikdo do ní nechodil, kromě bratranců, což nebylo normální chození. Byl v ní nábytek, a v nábytku knížky, a porcelán, a fotky, a noty, a školní sešity, všechno z války… a dřevěné modely letadel a lodí, po klukovi, kterého tam byly ty fotky… a alba se známkama, ne zastrkovací, ale ty staré, do kterých se známky lepí kouskem lepícího papírku… všechno to bylo v němčině, protože Sedlec je Sedlec jenom chvíli, před tím byl Voitelsbrunn…

Prohlížel jsem si všechno nadšeně, tolik úžasných věcí!, ale dostal jsem od Jaryna jen jeden list se známkama, a od Žabži slib, že mě seřeže, jestli o tom někomu řeknu. No, Jaryn už není, a Žabži se už nebojím. Babička není dávno, jen pánbíček je prý pořád… tak uvidíme.

Slézt z půdy pod nadzvednutým prknem bylo snadné. Dostat se zpátky bylo o dost horší.

"Hlavně nepodkopni ten šprajc," šeptal mi Jaryn, šeptali jsme všichni po celou dobu, "to by tě sklaplo jak past na myši…" Tak jsem si dával velký pozor, a hodně opatrně se vecpal na půdičku… a Jaryn lezl poslední, byl nejstarší a největší… a ten šprajc sám od sebe vyletěl, když měl pod prknem ještě rameno a ruku…

Řachlo to teda pořádně. Jarek řval, ať to hned zvedneme, pod tím napruženým prknem, dalo to práci… nějak jsme se dostali dolů po šutrové zdi, a Žabža zarýgloval dvířka hřebíkem, aby zvenku nebylo znát, že tam někdo lezl.

Jaryn byl bledý, ale blbě se mu udělalo až u babičky v kuchyni, když pil vodu s modrého smaltovaného kýble, ve kterém byl žufánek, a voda ze studny, a na tom všem utěrka… protože babička vodu doma neměla, musela se nosit ze dvora. Sjel ze židle na podlahu, úplně bílý… ale to už tam byla babička, a sní asi i pánbíček, protože to nakonec byla jen zlomená ruka, i když měl už to špatné srdíčko, na které pak umřel. Nikdy jsme neřekli, od čeho byla zlomená. Babička si vyčítala, že nás špatně hlídala, ale co si já pamatuju, nikdy nás doopravdy nehlídala, jen byla někde v domě, a my lezli úplně všude. Říkala, že jsme potvory darebné, a faluti, a že nás Bůh potrestá, ale on si vybral jen Jarka, a nám dvěma neudělal nic. Teda zatím.

Krást se nemá, ale někdy skoro není zbytí, protože některé věci se jinak sehnat nedají. Třeba plakát fotbalistů Argentiny, mistrů světa 1978, v bílomodrých dresech, s Mario Alberto Kempesem… Taky s Vacou, ale dopadlo to dobře. Taková krádež, když se vleze oknem do místnůstky za knihovnou, ve které jsou na hromadě všelijaké časopisy, to snad není ani krádež… Vytrhli jsme jen několik stránek, fotbalisty ze Stadionu, a nějaké modelky z Květů v podprdách… a v těch Květech jsem zrovna já byl nejšťastnější, protože jsem našel plakát Vinetúa a Oldčetrhenda, jak sjíždějí na kanoi řeku, takovou fotku jsem ve sbírce ještě neměl ani malou, a tohle byl plakát přes obě strany!

Vlastík pak o něm řekl svému bráchovi, protože Mirek měl nejlepší sbírku indiánů na celé Kolonce, a taky uměl vrhat nůž a zabodávat ho na dálku, a taky sekyrku, do vrat od chlívku, za což byl každou chvilku ztřískaný od mamky, protože oni taťku neměli, tak to bylo všechno na ní… A tak jsem o ten plakát přišel, ale rád, byla to dobrá výměna, za spoustu jiných fotek z filmů… a hlavně…

Já teda už stoprocentně věděl, že pánbíček není, protože jsem chodil do Sokola a do Mladých strážců hranic, ale zase jsem chodil i do Náboženství, a z donucení v neděli dopoledne do kostela, takže - co kdyby? A protože jsem furt myslel na Jarynovu potrestanou zlomenou ruku, přece kdo jiný by podrazil ten šprajc, než pánbíček, když tam nikdo jiný nebyl?, tak mi bylo nějak líp, že se ten plakát dostal k Mirkovi… i když tohle teda, jak se to píše v knížkách, na mě nějaké moc dobré světlo nevrhá…

sbírkové pohlednice k vydání knih

17. července 2018 v 18:47 | Zdeněk Hledač |  pohlednice
MgA. Barbora Franková, vynikající ostravská ilustrátorka, grafička, a pedagožka, tvoří k vydání mých knih doprovodné sbírkové pohlednice

vydání sbírkové pohlednice je limitováno nákladem 300ks, pohlednice jsou na zadní straně opatřeny originálním podpisem akademické malířky

Hlava vzhůru nohama




Se psím hovnem na podrážce


Můžu nebo musím? Ani jedno...

17. července 2018 v 8:21 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Je zřejmě nějak neodvratitelně nutné, aby se z pěti možností pro Téma týdne zvolilo vždycky to nejpitomější. Můžu nebo musím? je tak blbé, fádní, a omleté, že těch třicet nadšeně hlasujících zachraňuje od virtuálního lynče jen anonymita… Hlasování je všeobecně velmi špatný způsob rozhodování. Hlasuje se například v PS ČR… a výsledky - líbí se vám snad některý z nich?

Podívejme se raději na čtyři další návrhy, které nezvítězily, ač každý z nich je tisíckrát lepší, než M/M:

Život v zajetí - páni, téma, o kterém vím všechno! Jsem přes dvacet let ženatý, a mám spoustu zkušeností…

Důvěra - páni, téma, o kterém vím všechno! Teta dělala za komoušů domovní důvěrnici, dodnes z toho těžíme…

Planeta - páni, téma, o kterém nevím skoro nic jistě, ale napsat o něm dokážu několik desítek normostran, aniž by se to poznalo…

Astrofyzika v každodenním životě - pro mě jasný vítěz! Škoda, zde blog.cz promarnil obrovskou šanci zapsat se do povědomí internetu řadou kvalitních článků o fotometrii, spektroskopii a radioastronomii všedního života… a víc vám k tomu neřeknu, když jste si to tak dokurvili…

Můžu (nebo musím?) vám říct, že takhle prošustrovat skvělou příležitost se hned tak nevidí… a ode mě k tomuto tématu nedostanete ani písmenko…


Já, Karel Gott, a prsa na titulce

13. července 2018 v 16:35 | Zdeněk Hledač |  fejetony

Dostat se na obálku magazínu je pro málo známého básníka téměř nemožné. Dostat se na obálku spolu s pěveckým idolem básníkovy matky, a kozatou blondýnkou bez prádla, je prakticky vyloučené. Ovšem stalo se.

"Zdenku, ty ses zbláznil! Zdenečku…," vzlykla mi do mobilu maminka. Bylo mi jasné, proč volá. Nějak se dostala k Nej Magazínu.

"Ahoj mami," předstírám veselost. Jenže - zkuste něco předstírat před maminkou. Alespoň před tou mojí to nejde.

"Já vím, že chceš být slavný… Ale takhle? To přece nemusíš…"

"Mami, je tam i Karel Gott," hájím se, ale Kája mimořádně nezabírá.

"Gottem se neoháněj! Co tě to napadlo… Vždyť ta slečna na sobě nemá vůbec nic! Fotit se s nějakou kurvou…"

"To je modelka, mami. Já se s ní nefotil, to je tak poskládané. Ani Karel se s ní nefotil… Kde jsi ten časák vůbec vzala?"

"Kde asi, u tatínka v ložnici! Dýchat nemůže, chodit nemůže, ale tohle může pořád, čumět na prasárny…"

"Ale to on ne, mami, tak to není," bráním vyhlášeného chlíváka, jehož geny jsem částečně podědil. "On se chtěl asi podívat, co je tam o mně napsaný…"

"Otec? Vždyť si tě vůbec nevšimnul! Koupil to jen kvůli obrovským kozám té flundry!"

"Mami, víš, že špatně vidí…"

"Kozy vidí dobře. Cizí, to viděl vždycky dobře!"

"Tak vidíš, nejanči, vždyť ty prsa jsou tam hlavní, já s Gottem nejsme skoro vidět… Prsa prodávají…"

"Já tě viděla hned. A Káju taky. Já jo! Zdenečku, cos mi to udělal…"

Druhý telefon byl od kolegy Jardy Irovského. Spisovatele, mnohem úspěšnějšího, než jsem já.

"Ty vole, bomba! Rozhovor s tebou na straně tři, a Karel je až na sedmé! Už sis to koupil?"

"Ne-e. Viděl jsem jen náhled před tiskem. Jardo, já se nějak bojím vyjít na ulici. Ono už se to od rána prodává. Já, a ty kozy spolu…"

"A Goťák, vole, nezapomeň na Goťáka," směje se. "Měl by ses koupit, lakomče."

"Jak si to mám jít koupit, jako nějaký čuňas? Nebo mám říct trafikantce, že mě prsatice nezajímají, ale že tam mám rozhovor?"

"To máš jedno, stejně si bude myslet, že si jdeš s tím časákem vyhonit péro na veřejné hajzlíky." Jarda se baví. V náhledu z redakce ty prsa nevypadaly tak obrovsky, a já tak nechutně ouchylně…

Další telefon, Dajana Zápalková, předsedkyně:

"Pane Hledači, mám na stole vaši žádost o přijetí do literárního klubu Petra Bezruče. A teď tu mám i to… no, asi víte, tu záležitost s ňadry… Proboha, ten hanbatý magazín je celostátní! Členy našeho klubu jsou význační umělci, někteří až z Prahy…"

"Já vím, paní Zápalková… Tohle je sice erotický, ale docela vážený časopis… Je tam i Karel Gott…"

"Karel Gott si do LKPB přihlášku nepodal. Vy ano."

"Hm, a to jako myslíte, že…"

"Třetího máme schůzi. Budu vás včas informovat, jestli to původní pozvání ještě platí…"


Je pátek, 12.7.2018, je mi 53 let, a jsem poprvé na titulní straně magazínu. S Karlem Gottem, a nestoudnou nahaticí. Zdá se, že život právě začíná…


Když se nevaří

9. července 2018 v 15:07 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Tak tohle téma týdne mě bolestně zasáhlo. Kopanec přímo do žaludku. Vůbec nechápu, jak se někdo z blogu.cz dověděl, že máme doma zase tohle hnusné období.
Takhle - my se opravdu většinu času milujeme. Nebo aspoň snášíme. Nebo aspoň děláme, že se snášíme. Ale občas se objeví i takové divné mezičasy:
- když se nemluví - to se spolu nějakou dobu nebavíme, a to zase není tak hrozné, když holka chvíli mlčí... většinou to samo vyšumí, a pak se zase bavíme... nebo nevyšumí, a přejde to do vyššího stádia:
- když se nešuká - to se nemluví, a navíc se ani nešuká... naštěstí tahle kombinace vydrží ještě kratší dobu, než když se jen nemluví, nemluvit vydržíme dýl... když už se pak šuká, tak se to nemluvení vytratí jaksi samo... ovšem zrovna v tomhle týdnu se u nás nemluví a nešuká tak intenzivně, až se to překulilo do nejvyšší možné krize:
- když se nevaří - no průser!, doma ticho, kamna studená... Žaludek prázdný a koule plné, i když jsem se ženil proto, aby to bylo obráceně...
Když se nevaří, stojí to za hovno... jé, pardón? Jo takhle, když se nedaří... aha, hmm... taky už prdlajs vidím... No nic, zapomeňte na to, my se fakt pořád milujeme, všechno v poho... a co se nedaří vám, to je nám úplně ukradené...


Mizerný foukací blues

9. července 2018 v 13:44 | Zdeněk Hledač |  písňové texty
kočky se k sobě tulí
do města padá listopad
a nápis na ceduli
slibuje, že ti bude hrát
chlapík na harmoniku
nějaký starý hloupý blues…
kočky se k sobě tulí -
no tak to holka taky zkus

pár hodin schází do svítání
do ulic táhne šedej chlad
básníci k smrti utahaní
už umřeli - nebo šli spát
jen jeden starej blázen
ti zkouší foukat tichý blues…
pár hodin schází do svítání -
a pořád žádnej konsensus

ráno je šedivý a kalný
ošklivý jako chcíplá myš
a moje foukací blues marný -
jsem o tři kočky dál, než blíž
chlupy snad raděj nepočítám…
stejně to stálo za pokus -

kočky se k sobě tulí
pár hodin schází do svítání
ráno je šedivý a kalný -
mizerný - jako tohle blues…

básně (sbírka Hlava vzhůru nohama)

8. července 2018 v 16:58 | Zdeněk Hledač |  básně
samotáři

někdo mi přes noc
zkazil televizi -
volume na dvě čárky
řve nahlas, až to buší

a hodiny na zdi
se asi věší v krizi -
skřípou jim pérka
že mi to rve uši

lednička vrčí
prázdnem nejistoty -
divnej spolek pozůstalých
zlé pryč - a pánbů s námi!

jen já jsem vzorně tichej
zpitej do němoty
žes nás opustila -
všechny ty nepotřebný krámy…


sídlištní námořnická

…majáky! - jásám, až dávím plíce…
anebo komíny pivovaru? -
(též opilá) bílá holubice
v zobáku nese jen účet z baru

tak na zadní straně (snad se hodí
napsat to přímo pod reklamu)
vyzvu tě k plavbě městskou lodí
pod vlajkou vlastních sebeklamů

půl světa za den! - přes noc lehce
zabloudím k tobě… v bludném směru...
pošlu ti expres zprávu v petce
ve žlutém záchranném kontejneru…


hlava vzhůru nohama

suším se vodou, smáčím v seně
(a vůbec - tápu v hygieně…)
všechno je jaksi
ěuǝɔáɹqo

večer se svlíknu z pyžama
(mě láska už není neznámá!)
hlavu mám
ɐɯɐɥou nɹůɥzʌ

a nahý vyjdu před barák
(myslíte… blázen? - je to tak!)
všechno mám totiž
ʞɐdoɐu

a rozběhnu se podél pole
(v srdci díra jak od pistole)
nohama běžím
ǝlop noʌɐlɥ


rytířská

pro tajná přání mladých slečen
pro vlahé touhy zralých žen
statečně mávám zrezlým mečem
na bídném koni - čert ho vem

ač oba mírně za zenitem
čeká nás skvělá budoucnost -
v dešti (střel) kryti igelitem
budíme lítost nad lítost

půl světa spasili jsme včera,
půl zachráníme k snídani
jednou snad ta se najde, která
taky nás oba zachrání…


taneční ukončená

ještě to všechno není v piči,
ještě se umím vnutit do tance -
drobnými krůčky mířím k tyči,
nahý - jen v hedvábné vázance

sám sebe vzruším při ploužáku,
nohama pletu (hladce/obrace) -
zvídavě opilý mířím k háku
navlečen v hedvábné oprátce

Životní co? Jaký cíl?

7. července 2018 v 15:20 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Životní cíl? Cháchá, dobrý... Ještě mám rád yetiho, lochnesku, a chlapa po padesátce s vyřešenou minulostí, to jsou taky úžasné chiméry...
Životní cíl je tak vynikající pitomina, že se o něm dá psát na blogu.cz i na první straně. Stanovit si životní cíl je naprosto nutné na všech motivačních kursech o rozvoji osobnosti... protože když už za to člověk platí, s něčím takovým by měl odejít... a spláchnout ho do hajzlu hned, jak vyjde ze dveří zpět do reálného světa. Protože světu jsme zcela lhostejní, a naše životní cíle jsou mu ukradené.
Člověk je součástí živé přírody. Stejně jako vrána, myš, nebo trs trávy deroucí se na slunce skrz asfalt má v genech zakódovaný stejný program - žít, přežít, rozvíjet se, a množit. O nic jiného tu nejde. Určit si jeden životní cíl je možné tak na den, maximálně na týden... což teda životní moc není. Aby člověk žil a přežil, musí se přizpůsobovat nečekaným situacím, a své cíle pružně měnit. Tak třeba chlap, který má po padesátce, je chabrus na srdce a kdoví na co všechno ještě, pořádně mu nestojí péro, a už ani neví, kam přesně chtěl tento článek dovést, si stanoví své cíle spíše hodinové:
- nezapomenout po snídani zapít prášky
- nasnídat se před užitím prášků
- dojít si na záchod
- stihnou dojít na záchod
- nezapomenout jít nakoupit
- nezapomenout co nakoupit
- nezapomenout se vrátit
- nezapomenout, kam se vrátit...

Můj životní cíl se věkem rozdrobil na spoustu minicílů, ze kterých si nakonec stejně vzpomenu jen na několik... Ale na slunce se deru, každé ráno, to ještě jo...