Studna lží

Pondělí v 12:57 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Nevím, proč zrovna studna lží, a co tím navrhovatel myslel. Proč ne kopec lží, hora lží, fůra lží… Zatímco slovo lež má pejorativní nádech, slovo studna bývá bráno spíše pozitivně - studna s vodou zachraňuje žíznivé na poušti, známe studnici vědomostí, studnici poznání, studánku rozkoše… Teda kromě jednoho dílu majora Zemana, kde se ve studni nachází mrtvola. Nebo dvě, to už si přesně nepamatuju.

Lež je taková nemilá záležitost, bez které se ovšem v životě neobejdeme. Stejně jako není radosti bez smutku a zdraví bez nemoci, nebyla by bez lži pravda. Pravda je ještě zajímavější téma než lež, ale studna pravdy by bylo víc blbější, než studna lží. Pravda je taky důležitá pro naše dějiny, protože bez ní by neupálili Mistra Jana, a to už by nám zbyli jen vylhaní Cyril s Metůdkem, a též ze studny lží vytažený praotec Čech.

Na pravdě je nejkomičtější to, že žádná univerzální a všemi akceptovaná pravda neexistuje. Každý máme tu svoji, za kterou se jdeme bít, ač z druhé strany vypadá většinou jako pěkná blbost, skoro jako ta nejulhanější lež. Rozpor vzniká úhlem pohledu na danou věc. Tím, že stojíme každý na jiném břehu, vidíme záležitost úplně jinak. Voda teče doprava!, křičím já, a mám pravdu. Voda teče doleva!, křičí ti z druhého břehu, a taky ji mají. Ejhle, a už si jdeme rozbít držky pro pravdu.

Občas potřebujeme, aby se šel někdo bít za naši pravdu, a divíme se, že se do toho vůbec nikdo nehrne. Znalí a bitvami otřískaní vojevůdci, politici, a jiná verbež, vědí, že před výzvou je potřeba pravdu upravit pro širokou veřejnost. Pak sežereme všechno, a jdeme. Pravda je tvárná jako marcipán na svatebním dortu.

Lež je v teoretické rovině brána jako opak pravdy, ale nebuďte směšní, tak to nefunguje. Lež je pravdy sestra - dvojče, nejbližší přítelkyně, kámoška. Jedna do druhé se prolínají jak barvy na ožužlaném lízátku. Jedna bez druhé by nepřežily den. Lež a pravda jsou stranou jedné mince. Co je na druhé straně ani nechtějte vědět. Stejně se to furt mění.

Studna lží se asi myslí, jako že těch lží je docela dost. Matematici vědí, že množství bude záležet na hloubce a průměru studny. Esoterici si jen povzdechnou, oni tak řeší všechno. Jogíni řeknou něco, čemu nikdo nebude rozumět, ale bude to vypadat natolik moudře, že papouškovat to budou všichni. Hledač k tomu napíše článek na blog.cz, z něhož nebude jasné vůbec nic, kromě zoufalé snahy cosi k tomu napsat.

Potupně přiznávám, že moje privátní studna lží je bezedná. Začíná to ránem - na váze si uberu pár kilo, a zapíšu to paní doktorce do deníčku. Pak si změřím cukr, uberu pár milimolů na litr, a zapíšu to do deníčku. Pak zavolám klientovi, že mám neodkladnou poradu, přesunu schůzku na konec týdne, a jdu si vystrojit snídani v pestrosti a množství menší svatební hostiny. Do deníčku zapíšu ovesné vločky s celerovým salátem. Poté si zajdu koupit dvě velké čokolády. Jednu sežeru, a nezapíšu vůbec nikam. Druhou potřebuju dodat paní doktorce k deníčku, aby dělala, že mu trochu věří. Nevěří, ona je hodně zkušená, a zná své diabetiky, ale s tou čokoládou je jí blbé nějak moc mi nadávat. Navíc je tak děsně hubená, že jí možná zachraňuju život víc, než ona mně předepsanými léky.

Studna lží je za námi. Příště už snad konečně bude téma o čokoládě. Protože o čokoládě my diabetici víme naprosto všechno. Plnou studnu lží.
 

Změna je život

6. listopadu 2018 v 6:51 | Zdeněk Hledač
Pokud je změna život, prožil jsem životů už několik. Ne že bych byl nějak mimořádně akční či vyhledával stále nová a nová dobrodružství, ale ono se mi furt něco děje. Aniž by se mne kdokoliv ptal.

Mně se pořád něco děje ohledně způsobu vydělávání peněz. Ač elektrikář s jakousi podivnou maturitou, pracoval jsem už i jako: stolař, řidič, prodavač, nákupčí, finanční poradce (sorry klienti, jíst se musí), poskytovatel půjček (taky sorry), pojišťovák (velké sorry), manager (sorry klienti i podřízení)… Všechny zatím dosud získané zkušenosti jsem završil současnou pozicí roznosce letáků. Žádnou tuhle pracovně-životní změnu jsem si nevysnil, ani nevybral. Chodí to samo jako neštěstí po lidech, nebo kontroly z finančáku…

Taky se mi pořád něco děje s ženskýma. Což je velmi divné, když se podíváte na můj ksicht vesničana kombinovaný s neatletickou postavou, a mizerným vzděláním. Já už byl: ženatý, druh/družka, s milenkou, s vdanou milenkou, s vychcanou milenkou… Divím se všem těm holkám, bývalým, současným, i těm, co ještě netuší, že se jim přimotám do cesty, co na mně vlastně mají. Nikdy jsem nebyl sám, protože sám se sebou bych nevydržel. A ty holky do toho jdou. Nechápu, ale vděčně kvituju…

Taky mi se mi pořád něco děje s technikou. Mám rád všechny ty vymoženosti, mobily, tablety, kompjůtry… Jen se mi zdá, že se se vším jaksi zbytečně pořád jebe - jen co se něco naučím, už se to nepoužívá, nevyrábí, a není to kompatibilní (to jako že to nepasuje k ničemu jinému, jsem si našel ve výkladovém slovníku). Odhaduju, že mám asi tak deset let zpoždění za vývojem, a že ze ztráty neukusuju, nýbrž časem stále narůstá… Když jsem se nedávno pochlubil dceři, že jsem konečně zvládl stáhnout film zdarma (asi ukrást, že?) a vypálit ho na DVD, jen se lítostivě usmála: Tati, proboha, to už se dávno nepoužívá, stahuje se na flešky… A řeklo se mi něco? Ani ň! Co já teď s tím stříbrným kotoučkem? Asi do šuplíku k disketám, že… Na disketách mám uloženo spoustu užitečných informací. Akorát můj nový PC nemá takovou tu štěrbinku, kam by se daly zasunout. Kdyby pánbůh takhle hekticky inovoval ženské, dávno jsme vyhynuli… No, a podobně to mám se vším - co se nakonec přece jen naučím už bývá dost zbytečné…

Změna je život. A tak měním stará zaměstnání za nová, starší mobily za novější verze, starší ženské za… tak tady trochu kecám… A čekám, až mě Svět vymění za novou, mladší, modernější verzi člověka… No co, změna je život.


Trosečník sibiřský

5. listopadu 2018 v 17:33 | Zdeněk Hledač |  ocenění
dne 23.10.2018 mi bylo umožněno pomoci pokřtít novou knihu spisovatelky
Světlany Glaserové TROSEČNÍK SIBIŘSKÝ (lit. kavárna Řetězová 10, Praha)
Děkuji za pozvání, bylo mi ctí!

úžasný skutečný příběh otce autorky knihy:
https://trosecnik-sibirsky.webnode.cz/

 


básně (almanach Jazyk plazím středem)

4. listopadu 2018 v 10:54 | Zdeněk Hledač |  básně
jazyk plazím středem

jazyk plazím středem
horkou pouští
tvého klína…

chrám Páně už nepřijímá…
pokladna je opět v manku…

jestli něco svedem,
tak jen sebe…
není vina…

dva, co zůstávají svýma
jak ovečka při beránku…


báseň psaná na manžetu

v ústraní stínu stolní desky
slyším jen vzdechy kávovaru…
světlo si hraje na odlesky
slávy… či očí kurev z baru…

ve vlastním městě disidentem
nasliním špičku inkoustužky
s odvahou, kterou chápe jen ten
kdo sahá ďáblu mezi růžky

ta fialová mým rtům sluší
(často je barví cizí pěsti) -
flekaté jako od moruší
které jsme jedli vprostřed scestí

pak vyhlašuji vzdorně světu
(však že jsi vdaná, mírně skrytě)
odvážným heslem na manžetu
že stále stejně miluji tě…


šeptám ti do klína

šeptám ti do klína slaďounkých pitomin
v naději, že tě snad některou ohromím -
neslyšíš… touláš se ve čtvrté dimenzi
(ačkoliv nastal čas přemýšlet o penzi)

když potom (ne už v ní) umírám vedle ní,
Mám tě rád… neřeknu - jazyk mi dřevění…
vesmír se bez konce rozpíná do dáli,
my jsme se uprostřed toužebně potkali…


mám věčně vlhké rty

mám věčně vlhké rty
a žízeň na vše příští,
do sucha odkvetlý
si říkám: nehas, když ti

doutná žár v slabinách,
a pošli tisíc díků,
že svoje velké Ach
pouštíš do kapesníku…

mám věčně vlhké rty
a slabost pro dívenky
v období puberty…
věčně vlhké rty, a trenky…


informační fópá

beránek ve vlčím rouše,
na cedulce nápis: Kouše!
přistupujte dámy blíže -
nekouše, jen moc rád líže…

Jazyk plazím středem, almanach 2018

4. listopadu 2018 v 10:19 | Zdeněk Hledač |  vydané knihy
díky velké podpoře Literárního klubu Petra Bezruče, kolektivního člena
Obce spisovatelů ČR, se sídlem ve Frýdku - Místku, vyšel nový almanach 2018
JAZYK PLAZÍM STŘEDEM - dvacet šest milostných až erotických básní,
výběr z obou sbírek a dosud nepublikovaná tvorba. Děkuji!

Úsměv

30. října 2018 v 11:05 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Úsměv je nejlepším prostředkem proti trápení!, říká se. Nelze, než souhlasit. Hned za lexaurinem, fernetem, a pomstou.

Úsměv dávej každému, srdce jenom jednomu!, jsem taky někde četl. Teda nevím, jestli by se mi líbilo, kdyby se moje láska zubila na všechny kolem. Oni si to někteří cizí chlapi vykládají všelijak. Jakože jde o privátní úsměv přímo pro ně, nejen o nasazený ksicht skrzevá přísloví. Vím to dobře. Když se na mne některá usměje, sedlám koně, rvu panděro do brnění, a dal bych za ni život.

Tak s tím úsměvem každému už jsme si to vyjasnili, že jako bych vynechal osoby mužského pohlaví mezi 12 až 53 lety věku. Ty čísla mám docela přesný - ve dvanácti mě to popadlo, a v třiapadesáti ještě nepustilo. Takže, dámy - nedráždit úsměvem, prosím! Má jednoduchá povaha a prvotní instinkt rozsévače hned slintají, že by něco mohlo být…

Srdce jenom jednomu, to je asi jasné. Trochu se tu zapomíná na tělo. Tělo asi taky jenom jednomu. Ale někdy je fakt těžké synchronizovat úsměv, srdce, a tělo jedním směrem. Zvláště jistý kousek mého těla někdy kašle na úsměv a srdce, a jde si za svým… Naštěstí se to puzení věkem dost oslabuje, jinak bych teď lítal někde po terénu, a nemohl psát přiblblé příspěvky na Blog.cz.

S úsměvem jde všechno líp!, tvrdí se. No, já to nevyvracím. I když třeba zubit se při dolování podebrané třísky, nebo při zjištění nevěry své milované, asi není úplně na místě. Člověk pak snadno může vypadat jako idiot. Ne že by snad nevypadal jako idiot, když zanedbá třískové poranění, nebo si nechá ošukávat ženskou, ovšem dělat to s úsměvem, to je přece jen o něco vyšší level idiocie, pořekadlo nepořekadlo.

Úsměv je druhá nejlepší věc, kterou žena svými ústy může udělat. Tohle jsem slyšel v jednom filmu o horolezcích, Vertikal limit se to jmenovalo. Ta první, nejlepší věc, tedy aspoň odhaduju podle tématu filmu, bude zřejmě předžvýkat sušené maso, zachytit do zubů lano s padajícím kolegou, volat o pomoc, nebo něco tak v horách užitečného. Nehorolezím, tak o tom zase tolik nevím.

Úsměv je nejúčinnější zbraní člověka. S tímhle tvrzením bych jako bývalý voják (dva roky vojny + půl roku basy) dost polemizoval. Možná tak obrannou zbraní. Jako útočnou zbraň bych raději volil pěst. Jasně, že rovnou do úsměvu, tohle funguje vždycky.

Úsměv je děsné téma, pokud se má člověk vyhnout tisíckrát napsanému. Jenže, nakonec - co už nebylo tisíckrát napsáno? Takže - klídek, a úsměv 😊


Úsměv - Varování!

25. října 2018 v 10:12 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
POZOR! POZOR! POZOR!

Je čtvrtek, do nedělního vyhodnocení TT ještě pár dnů zbývá, ale nemůžu si odpustit apel na všechny rozumné blogery a blogerky - všimli jste si už taky, jaké téma vede, a co nám všem hrozí? Ne? Vede téma ÚSMĚV. Já nechápu, jak je to po mém minulém rozhořčeném článku možné, ale tohle téma je ještě banálnější a nudnější, než MALIČKOSTI…

Vyzývám všechny, kteří ještě nehlasovali, ať zapojí rozum, a hlasují pro cokoliv, co se nejmenuje ÚSMĚV! Vyzývám vás k zodpovědnosti, jde přece o vaši (naši) blogerskou budoucnost! Protože víte, co nám všem hrozí, pokud ÚSMĚV zvítězí, že jo? Víte to přece, ne?

Hrozí nám, že se dočteme, že:

- pan A. byl smutný, protože ovdověl, ale pak se na něj USMÁLA vdova sousedka, a jemu ten ÚSMĚV změnil celý život!
- slečna D. měla těžký den, a chystala se skočit z okna, jenže pak se na ni z protějšího okna USMÁL mládenec (pravděpodobně šmírák honibrk), a ona neskočila, a jeho ÚSMĚV jí změnil celý život!
- paní Z. se v parku USMÁLA na plačící děcko, a ono se USMÁLO na ni, utřelo si nudli, a byli oba šťastní!
- Josef K. si zlomil nohu na chodníku, a už to viděl všechno černě… ale pak se na něj USMÁLO štěstí, když si všimnul, že tu druhou si nezlomil, a doskákal po ní až na ambulanci!
- atd. atd.

Vážně chcete celý příští týden číst tohle a podobné? My víme, že se to všechno stalo, jenže to víme už děsně dlouho! Už jsme to četli tolikrát, že nás žádná nová varianta nemůže překvapit, a dojmout…

Je potřeba téhle TRAPNÉ REKLAMY na TT? Hrozí nám textová ANOREXIE? Zůstanou z Blogu.cz pouhé TROSKY? Nebo vše ještě můžou spasit MOTIVAČNÍ CITÁTY?

Pořád je nějaká naděje… Když všichni pospolu, ruku v ruce, za jeden provaz, každý svým dílem… ještě se to dá zachránit! Jestliže naděje umírá poslední, to já už jako nežiju?

Kdo volil téma ÚSMĚV, ať se dostaví v neděli ve 14h00 do kanceláře Blogu.cz, 2. patro, dveře č. 209. Bude mít možnost písemně svoji volbu odvolat. Popel k posypání hlavy dostane na místě.

ÚSMĚV, panebože! No tak jo, jdu si to rozepsat, ať jsem v pondělí první. Totiž - já potkal včera jednu velmi smutnou dámu…

Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky

23. října 2018 v 8:39 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Až se mi udělalo temno před očima, když jsem uviděl možnosti volby TT pro týden č. 43/2018. A blbě se mi udělalo. Skoro mdlo. Smál bych se, nebýt to tak hloupé.

Kdyby šlo na tuhle možnost vsadit, klidně celý majetek, udělám to! Za prvé - skoro nic nevlastním. Za druhé - je to absolutní jistota. Po půl roce působení na Blog.cz už znám osazenstvo natolik dobře, že se nejde splést. Bohužel.

Opět promarněná možnost, jak napsat něco zajímavého na nějaké netuctové téma. Ale kdepak, to by se tady muselo chtít někomu přemýšlet. A tak zvolíme (opět!) fádní, nudné, trapně předvídatelné, a mírně ukňučené téma o ničem, nejmíň tisíckrát zpracované všemi před námi. Jeté, že bych se styděl na něj něco psát. Ne, opravdu nechci být v tomhle výběru. Přitom by to nebylo nic těžkého - maličkosti, a vzpomínky… Vlasta, Žena a život, Opravdové příběhy. Ne, děkuji. Jsem tu sice téměř nejstarší, ale musel bych se za sebe stydět, jako se teď stydím za většinu voličů tohoto tématu. Copak tady fakt nikdo nechce být zajímavým blogerem, který má svůj styl, názor, a zpracovává témata, jimiž se nezabývají tisíce jiných zoufalců?! Hmm, nechce.

No, nic jiného se čekat nedalo. Připomeňme si totiž některá z vítězných témat minulosti: Životní cíl, Můžu nebo musím, Komu dát místo v srdci, Nejsem tím kým mám být… Už je to jasné i vám, že? Objevné jak sviňa… Nuda, nuda, nuda. Nic, co bych už milionkrát nečetl kdekoliv jinde.

psychologicko-fyzický profil (ála Šerlok Holms) průměrného blogera na základě volených TT na Blog.cz:

- slečna, mladá paní, stará slečna
- 16 - 25 let, tj. stále nedospělá
- majitelka růžového blogu s bílým písmem
(varianta - černý blog s lososovým, indigo, nebo akvamarínovým písmem)
- čtenářka zamilovaných románů a sci-fi
- vegetariánka, veganka, nebo něco podobně divného
- chovatelka smradlavých koček, nebo majitelka zablešeného čokla
(v extrémním případě - obojí)
- členka Dětí země, Zelených, či jiného teroristického spolku
- fyzicky nepřitažlivá, až mírně ošklivá
- několik lehčích disfunkcí + časté deprese
- lesbička, nebo ještě nerozhodnutá
- momentálně nasraná, že se našla v tomhle profilu…

Já vím, neměl bych se tak vztekat. Je to jen maličkost, ale ve mně vyvolává vzpomínky na tisíckrát čtené blbosti. Stávkuju, a nepíšu. Neškemrejte, je to fakt zbytečné…

50 odstínů mne

16. října 2018 v 8:54 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Někteří o mně říkají, že jsem hodný. Tatínek (76 let) o mně často říká, že jsem blbý. Tím myslí, že jsem tak moc hodný, až to není v našem rodě normální. Jako že se starám o děcka, vařím, nakupuju, a tak… To je takové mé bílé období…

Mám ovšem i chvíle, kdy jsem dost hnusný. Vzteklý, protivný na všechny, urážlivý… Protivný jak prdel, říká moje maminka (73). Celý tata, říká, když to dotyčný nemůže zaslechnout. To je takové mé černé období…

Můj život často vypadá, jak když tučňák válí sudy z mírného svahu - bílá/černá/bílá/černá… Paní doktorka, kterou neskutečně miluju, a která, ač vdaná, mne taky miluje, říká, že u mne sleduje jistou příchylnost k MDP. K manio-depresivní psychóze. Jako že chvíli tak, a chvíli úplně jinak. Ale že to není tak hrozné, a na prášky je ještě čas. Že jsem takový průměrný magor, jako většina populace. To mne moc neuklidňuje, protože vzorek populace, se kterou ona přichází do styku, jsou téměř výhradně její pacienti.

V mém profesním životě se náznaky MDP projevují ještě výrazněji. Tedy pokud budeme akceptovat, že i invalidní důchodce po padesátce může mít ještě nějaký profesní život. O možnostech kariéry už uvažovat nebudeme, ta je černější než černá. Tučňák furt na břiše.

Mám dny, kdy jedu. Bělostnější, než spodní prádlo neviňátek. Vstávám v šest. Jdu si zaběhat. Sprcha. Roznesu pět tisíc letáků. Napíšu jednu úžasnou báseň, a jednu skvělou povídku. Uvařím rizoto z holoubat. Odpovím na všechny mejly, i na ty blbé. Svět je v tyhle dny nádherné místo…

Pak mám dny, kdy jsem v hajzlu. Vstávám jen proto, abych hned ráno sežral všechno včerejší rizoto z holoubat. A kus čokolády. Oplatek. Klobásu bez chleba. Neběhám a nesprchuju se. Sedím, žeru, čumím bez zájmu do počítače, a neodpovídám ani na milostné mejly. Smažu tu včerejší pitomou básničku, a úplně nemožnou povídku. Dny, které stojí za hovno. Černější, než pohled do komína.

Obě hraniční barvy pracovních dnů se mi střídají o něco rychleji, než takové ty všeobecnější nálady. Tučňák z prudkého kopce.

Jsi téměř hotový umělec, směje se mi paní doktorka. Většina dobrých umělců trpí MDP. Nadšení z úspěchů střídá zmar neúspěchů… Pak si řežou uši, střílí se do hlavy, skáčou pod vlak… Někteří ještě před tím vytvoří nějaké geniální dílo.

Hm, a nemohl bych se užrat sladkým? Když mám tu cukrovku? Víš, aby to moc nebolelo, škemrám vždycky.

Jo, na tom už úspěšně děláš, mračí se pokaždé. Ona je krásná a štíhlá. Běhá, a nepřežírá se. Jí vitamíny, a hořčík. Cvičí jógu. Rozvíjí svou osobnost. Neustále něco studuje. MDP jí lítá ještě rychleji, než mně. Ví o ní všechno.

Kde hledat těch mých padesát odstínů? Nejsou. Ony tedy jsou, ale jen pro ty, kteří mne neznají, a vidí vždy jen něco. Kousíček ze mě.

Já se, bohužel, znám celý. Běhám, nebo žeru. Píšu, nebo mažu. Nic mezi tím. Bílá, nebo černá.

Jo, a ten film jsem nedodíval. I přesto, že Dakota je krásná ženská. Nějak jsem neměl náladu, asi že černý den. A zřejmě nikdy nedodívám. Když mám den bílý, nečumím na pitomé filmy. Píšu. Třeba články na Blog.cz.


Pegas Mělník

14. října 2018 v 10:02 | Zdeněk Hledač |  ocenění
Čestné uznání za kolekci básní v soutěži literárního klubu Pegas Mělník 2018


diplom, pamětní list, knihy, odborný posudek poroty: "Výrazově originální,
pravdivé, a bravurně zvládnuté verše mají co sdělit současným čtenářům..."

Kam dál