sbírková pohlednice Hovno...

Úterý v 18:47 | Zdeněk Hledač |  pohlednice
k vydání mé sbírky básní Se psím hovnem na podrážce vytvořila autorka obálky, vynikající ostravská ilustrátorka, grafička, a pedagožka MgA. Barbora Franková, doprovodnou pohlednici:


vydání sbírkové pohlednice je limitováno nákladem 300ks, pohlednice je na zadní straně podepsána akademickou malířkou. cena 100,- Kč.
 

Můžu nebo musím? Ani jedno...

Úterý v 8:21 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Je zřejmě nějak neodvratitelně nutné, aby se z pěti možností pro Téma týdne zvolilo vždycky to nejpitomější. Můžu nebo musím? je tak blbé, fádní, a omleté, že těch třicet nadšeně hlasujících zachraňuje od virtuálního lynče jen anonymita… Hlasování je všeobecně velmi špatný způsob rozhodování. Hlasuje se například v PS ČR… a výsledky - líbí se vám snad některý z nich?

Podívejme se raději na čtyři další návrhy, které nezvítězily, ač každý z nich je tisíckrát lepší, než M/M:

Život v zajetí - páni, téma, o kterém vím všechno! Jsem přes dvacet let ženatý, a mám spoustu zkušeností…

Důvěra - páni, téma, o kterém vím všechno! Teta dělala za komoušů domovní důvěrnici, dodnes z toho těžíme…

Planeta - páni, téma, o kterém nevím skoro nic jistě, ale napsat o něm dokážu několik desítek normostran, aniž by se to poznalo…

Astrofyzika v každodenním životě - pro mě jasný vítěz! Škoda, zde blog.cz promarnil obrovskou šanci zapsat se do povědomí internetu řadou kvalitních článků o fotometrii, spektroskopii a radioastronomii všedního života… a víc vám k tomu neřeknu, když jste si to tak dokurvili…

Můžu (nebo musím?) vám říct, že takhle prošustrovat skvělou příležitost se hned tak nevidí… a ode mě k tomuto tématu nedostanete ani písmenko…


Já, Karel Gott, a prsa na titulce

Pátek v 16:35 | Zdeněk Hledač |  fejetony

Dostat se na obálku magazínu je pro málo známého básníka téměř nemožné. Dostat se na obálku spolu s pěveckým idolem básníkovy matky, a kozatou blondýnkou bez prádla, je prakticky vyloučené. Ovšem stalo se.

"Zdenku, ty ses zbláznil! Zdenečku…," vzlykla mi do mobilu maminka. Bylo mi jasné, proč volá. Nějak se dostala k Nej Magazínu.

"Ahoj mami," předstírám veselost. Jenže - zkuste něco předstírat před maminkou. Alespoň před tou mojí to nejde.

"Já vím, že chceš být slavný… Ale takhle? To přece nemusíš…"

"Mami, je tam i Karel Gott," hájím se, ale Kája mimořádně nezabírá.

"Gottem se neoháněj! Co tě to napadlo… Vždyť ta slečna na sobě nemá vůbec nic! Fotit se s nějakou kurvou…"

"To je modelka, mami. Já se s ní nefotil, to je tak poskládané. Ani Karel se s ní nefotil… Kde jsi ten časák vůbec vzala?"

"Kde asi, u tatínka v ložnici! Dýchat nemůže, chodit nemůže, ale tohle může pořád, čumět na prasárny…"

"Ale to on ne, mami, tak to není," bráním vyhlášeného chlíváka, jehož geny jsem částečně podědil. "On se chtěl asi podívat, co je tam o mně napsaný…"

"Otec? Vždyť si tě vůbec nevšimnul! Koupil to jen kvůli obrovským kozám té flundry!"

"Mami, víš, že špatně vidí…"

"Kozy vidí dobře. Cizí, to viděl vždycky dobře!"

"Tak vidíš, nejanči, vždyť ty prsa jsou tam hlavní, já s Gottem nejsme skoro vidět… Prsa prodávají…"

"Já tě viděla hned. A Káju taky. Já jo! Zdenečku, cos mi to udělal…"

Druhý telefon byl od kolegy Jardy Irovského. Spisovatele, mnohem úspěšnějšího, než jsem já.

"Ty vole, bomba! Rozhovor s tebou na straně tři, a Karel je až na sedmé! Už sis to koupil?"

"Ne-e. Viděl jsem jen náhled před tiskem. Jardo, já se nějak bojím vyjít na ulici. Ono už se to od rána prodává. Já, a ty kozy spolu…"

"A Goťák, vole, nezapomeň na Goťáka," směje se. "Měl by ses koupit, lakomče."

"Jak si to mám jít koupit, jako nějaký čuňas? Nebo mám říct trafikantce, že mě prsatice nezajímají, ale že tam mám rozhovor?"

"To máš jedno, stejně si bude myslet, že si jdeš s tím časákem vyhonit péro na veřejné hajzlíky." Jarda se baví. V náhledu z redakce ty prsa nevypadaly tak obrovsky, a já tak nechutně ouchylně…

Další telefon, Dajana Zápalková, předsedkyně:

"Pane Hledači, mám na stole vaši žádost o přijetí do literárního klubu Petra Bezruče. A teď tu mám i to… no, asi víte, tu záležitost s ňadry… Proboha, ten hanbatý magazín je celostátní! Členy našeho klubu jsou význační umělci, někteří až z Prahy…"

"Já vím, paní Zápalková… Tohle je sice erotický, ale docela vážený časopis… Je tam i Karel Gott…"

"Karel Gott si do LKPB přihlášku nepodal. Vy ano."

"Hm, a to jako myslíte, že…"

"Třetího máme schůzi. Budu vás včas informovat, jestli to původní pozvání ještě platí…"


Je pátek, 12.7.2018, je mi 53 let, a jsem poprvé na titulní straně magazínu. S Karlem Gottem, a nestoudnou nahaticí. Zdá se, že život právě začíná…

 


sbírková pohlednice Hlava...

11. července 2018 v 11:37 | Zdeněk Hledač |  pohlednice
k vydání mé sbírky básní Hlava vzhůru nohama vytvořila autorka obálky, vynikající ostravská ilustrátorka, grafička, a pedagožka MgA. Barbora Franková, doprovodnou pohlednici:


vydání sbírkové pohlednice je limitováno nákladem 300ks, pohlednice je na zadní straně podepsána akademickou malířkou. cena 100,- Kč.

Když se nevaří

9. července 2018 v 15:07 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Tak tohle téma týdne mě bolestně zasáhlo. Kopanec přímo do žaludku. Vůbec nechápu, jak se někdo z blogu.cz dověděl, že máme doma zase tohle hnusné období.
Takhle - my se opravdu většinu času milujeme. Nebo aspoň snášíme. Nebo aspoň děláme, že se snášíme. Ale občas se objeví i takové divné mezičasy:
- když se nemluví - to se spolu nějakou dobu nebavíme, a to zase není tak hrozné, když holka chvíli mlčí... většinou to samo vyšumí, a pak se zase bavíme... nebo nevyšumí, a přejde to do vyššího stádia:
- když se nešuká - to se nemluví, a navíc se ani nešuká... naštěstí tahle kombinace vydrží ještě kratší dobu, než když se jen nemluví, nemluvit vydržíme dýl... když už se pak šuká, tak se to nemluvení vytratí jaksi samo... ovšem zrovna v tomhle týdnu se u nás nemluví a nešuká tak intenzivně, až se to překulilo do nejvyšší možné krize:
- když se nevaří - no průser!, doma ticho, kamna studená... Žaludek prázdný a koule plné, i když jsem se ženil proto, aby to bylo obráceně...
Když se nevaří, stojí to za hovno... jé, pardón? Jo takhle, když se nedaří... aha, hmm... taky už prdlajs vidím... No nic, zapomeňte na to, my se fakt pořád milujeme, všechno v poho... a co se nedaří vám, to je nám úplně ukradené...


Mizerný foukací blues

9. července 2018 v 13:44 | Zdeněk Hledač |  písňové texty
kočky se k sobě tulí
do města padá listopad
a nápis na ceduli
slibuje, že ti bude hrát
chlapík na harmoniku
nějaký starý hloupý blues…
kočky se k sobě tulí -
no tak to holka taky zkus

pár hodin schází do svítání
do ulic táhne šedej chlad
básníci k smrti utahaní
už umřeli - nebo šli spát
jen jeden starej blázen
ti zkouší foukat tichý blues…
pár hodin schází do svítání -
a pořád žádnej konsensus

ráno je šedivý a kalný
ošklivý jako chcíplá myš
a moje foukací blues marný -
jsem o tři kočky dál, než blíž
chlupy snad raděj nepočítám…
stejně to stálo za pokus -

kočky se k sobě tulí
pár hodin schází do svítání
ráno je šedivý a kalný -
mizerný - jako tohle blues…

básně (sbírka Hlava vzhůru nohama)

8. července 2018 v 16:58 | Zdeněk Hledač |  básně
samotáři

někdo mi přes noc
zkazil televizi -
volume na dvě čárky
řve nahlas, až to buší

a hodiny na zdi
se asi věší v krizi -
skřípou jim pérka
že mi to rve uši

lednička vrčí
prázdnem nejistoty -
divnej spolek pozůstalých
zlé pryč - a pánbů s námi!

jen já jsem vzorně tichej
zpitej do němoty
žes nás opustila -
všechny ty nepotřebný krámy…


sídlištní námořnická

…majáky! - jásám, až dávím plíce…
anebo komíny pivovaru? -
(též opilá) bílá holubice
v zobáku nese jen účet z baru

tak na zadní straně (snad se hodí
napsat to přímo pod reklamu)
vyzvu tě k plavbě městskou lodí
pod vlajkou vlastních sebeklamů

půl světa za den! - přes noc lehce
zabloudím k tobě… v bludném směru...
pošlu ti expres zprávu v petce
ve žlutém záchranném kontejneru…


hlava vzhůru nohama

suším se vodou, smáčím v seně
(a vůbec - tápu v hygieně…)
všechno je jaksi
ěuǝɔáɹqo

večer se svlíknu z pyžama
(mě láska už není neznámá!)
hlavu mám
ɐɯɐɥou nɹůɥzʌ

a nahý vyjdu před barák
(myslíte… blázen? - je to tak!)
všechno mám totiž
ʞɐdoɐu

a rozběhnu se podél pole
(v srdci díra jak od pistole)
nohama běžím
ǝlop noʌɐlɥ


rytířská

pro tajná přání mladých slečen
pro vlahé touhy zralých žen
statečně mávám zrezlým mečem
na bídném koni - čert ho vem

ač oba mírně za zenitem
čeká nás skvělá budoucnost -
v dešti (střel) kryti igelitem
budíme lítost nad lítost

půl světa spasili jsme včera,
půl zachráníme k snídani
jednou snad ta se najde, která
taky nás oba zachrání…


taneční ukončená

ještě to všechno není v piči,
ještě se umím vnutit do tance -
drobnými krůčky mířím k tyči,
nahý - jen v hedvábné vázance

sám sebe vzruším při ploužáku,
nohama pletu (hladce/obrace) -
zvídavě opilý mířím k háku
navlečen v hedvábné oprátce

Životní co? Jaký cíl?

7. července 2018 v 15:20 | Zdeněk Hledač |  téma týdne
Životní cíl? Cháchá, dobrý... Ještě mám rád yetiho, lochnesku, a chlapa po padesátce s vyřešenou minulostí, to jsou taky úžasné chiméry...
Životní cíl je tak vynikající pitomina, že se o něm dá psát na blogu.cz i na první straně. Stanovit si životní cíl je naprosto nutné na všech motivačních kursech o rozvoji osobnosti... protože když už za to člověk platí, s něčím takovým by měl odejít... a spláchnout ho do hajzlu hned, jak vyjde ze dveří zpět do reálného světa. Protože světu jsme zcela lhostejní, a naše životní cíle jsou mu ukradené.
Člověk je součástí živé přírody. Stejně jako vrána, myš, nebo trs trávy deroucí se na slunce skrz asfalt má v genech zakódovaný stejný program - žít, přežít, rozvíjet se, a množit. O nic jiného tu nejde. Určit si jeden životní cíl je možné tak na den, maximálně na týden... což teda životní moc není. Aby člověk žil a přežil, musí se přizpůsobovat nečekaným situacím, a své cíle pružně měnit. Tak třeba chlap, který má po padesátce, je chabrus na srdce a kdoví na co všechno ještě, pořádně mu nestojí péro, a už ani neví, kam přesně chtěl tento článek dovést, si stanoví své cíle spíše hodinové:
- nezapomenout po snídani zapít prášky
- nasnídat se před užitím prášků
- dojít si na záchod
- stihnou dojít na záchod
- nezapomenout jít nakoupit
- nezapomenout co nakoupit
- nezapomenout se vrátit
- nezapomenout, kam se vrátit...

Můj životní cíl se věkem rozdrobil na spoustu minicílů, ze kterých si nakonec stejně vzpomenu jen na několik... Ale na slunce se deru, každé ráno, to ještě jo...


Po sněhu

7. července 2018 v 7:48 | Zdeněk Hledač |  povídky

Bílé hranaté multifunkční hodiny ukazovaly 15:28. Venkovní teplota -7°C. Datum: den D.

To datum tam samozřejmě vypadalo jinak, normální lednové datum toho roku… A den D je blbost z filmu… Už šlo jenom o to, jestli se připojí…

"Tak já se k vám o půl čtvrté připojím," řekla tiše. Několikadenní sveřepá obrana byla prolomena. "Počkejte mě u recepce," vzdychla, jako by si sama nevěřila. Byl jsem ve výhodě - měl jsem spoustu času, a ona na chodbě další objednané pacienty. Nebylo to vůči ní fér. Ale nezdála se být svým rozhodnutím nějak naštvaná, spíše jen zaskočená. Hustil jsem do ní ty své pitomé fórky už pěknou dobu, tak asi chtěla mít konečně pokoj. Možná ji nakonec zlomily básničky. Ale víc bych sázel na ranní kakao z automatu, a oloupaný pomeranč… To je milé, řekla poprvé, pomeranč mi ještě nikdy nikdo neoloupal… Loupal jsem tedy a krájel vše, co jsme fasovali ke svačině, po týdnu jsem málem umíral na avitaminózu… Znal jsem ji čtyři dny a čtyři hodiny, a čtyři dny a čtyři hodiny jsem ji miloval…

(Až později mi došlo, že to není přesné, že jsem ji miloval celý život. Miloval jsem ji, i když jsem se miloval s jinýma. Miloval jsem ji, protože jsem věděl, že někde přece jen musí být. Kde jsi se proboha courala těch dvaapadesát let, co tě hledám!, lomcoval jsem s ní po dalším z nádherných pomazlení, kdy se mi skoro úplně postavil, a šel na chvíli zasunout… což byl pár týdnů po operaci, a se všemi těmi komplikacemi s cukrovkou a tlakem a vedlejšími účinky léků, docela zázrak. Tady…, špitla, a usmála se tak nádherně, že jsem se něhou málem rozbrečel. Držel jsem ji za hubená ramena, hladila mi rukou záda, žádné ruce se mě nikdy tak něžně nedotýkaly, jako tyhle doktorské. A voněla, žádná holka takhle nevoní. Čekal jsem na ni celý život, a dočkal se jí starý, nemocný, šedivějící už i na ohanbí… zjizvený jako Rambo… a nekonečně šťastný.)

"Jo," řekl jsem, jako bych nečekal nic jiného, jako by bylo běžné, že lázeňská lékařka si vyrazí na špacír s pacientem. Zalátané srdce mi vyskočilo z těla, oběhlo třikrát dokola bělostné stěny ordinace, zhouplo se rozverně na hadičce rtuťového tlakoměru, a poměrně ochotně vklouzlo zpět na své místo v těle… do krku, když mi zblízka vysvětlovala něco latinsko-anglicky, a já jí nerozuměl ani zblo, a jen jí fascinovaně nahlížel za brýle, do fialkových očí… nebo do kalhot, když se mi zdálo, že z toho nakonec přece jen asi nic nebude…

Čekal jsem u recepce. Za pultem seděla obrovská umělá narůžovělá kytka, která držela za blond vlasy zachovalou čtyřicítku, asi jako když chobotnice uchvátí hlavu námořníka v dobrodružných knížkách ze starých dob. Dáma měla na tvářích všechen pudr světa, a na nehtech tolik laku, že by stačil k natření menší jachty. Nadvakrát. Též narůžovo.

Před recepcí, u stolků, v křesílkách a na lavicích podél zdí, posedávali kolegové pacienti, srdcaři, cukrovkáři, náhrady kloubů, vysoké tlaky… když se to dokurvilo moc, tak vše v jednom. Ti, co zabíjeli čas, nebo čekali na přednášku Zásady správného stravování při diabetu, nebo jen tak přišli na velkou televizi, se dívali na velkou televizi, v pantoflích, podomácku… Ti, co se chystali ven, opravdu ven, a nejenom si zakouřit před budovu Janáčka, byli v botách a bundách a čepicích. Byl jsem v botách a v bundě a v čepici. Lednový mráz, a patnáct čísel sněhu, čas vyrazit si. S ní bych šel i do pekla. To jsem ještě netušil, že půjdu.

Ručička, která na digitálních hodinách zcela absentovala, dorazila k půl. Podíval jsem se do chodby, bílé, a nekonečně dlouhé pro každého, kdo má v brýlích pět dioptrií. Ne že bych s tím opravdu počítal, ale někde v mlze se otevřely dveře ordinace… a ona přicházela. Poznal jsem ji po chůzi, a červené bundě, a vínové čepici a vínové šále… občas jsem ji totiž šmíroval, když přicházela do práce… vlastně vždycky. Snídaně byla v sedm, v půl osmé už jsem seděl před dveřmi číslo 209, kolem půl osmé přicházela… Seděl jsem tam s kelímkem horkého kakaa z automatu u knihovny, porcovaným ovocem, sněhovou trubičkou… vše na talířku z jídelny, pronášeném po snídani za zády kolem cedule ZÁKAZ VYNÁŠENÍ NÁDOBÍ Z JÍDELNY!, kradl jsem pro lásku, to nemůže být hřích, a jestli, tak jen nějaký z lehčích… Seděl jsem tam s obrovským odhodláním, se sebevědomým světáckým výrazem v ksichtě, sám sebou naprosto nejistý…

První ráno byla překvapená, v rozpacích, já taky… Pustila mě dovnitř, naskládal jsem jí snídani na stůl, popřál dobrou chuť, a tiše vypadl… Druhý den už ne, už se jen usmívala, seděl jsem k ní bokem, a cpal do ní všechny ty hlášky a vtipné hovadiny, jak to samci dělají, když se chtějí zalíbit… Jedla přede mnou beze studu, drobila si trubičku na bílou košili, utírala si pusu od kakaa… Mluvil jsem, smála se. Občas něco řekla, většinou odborného… V osm mě vyhodila, to už brala pacienty. Já si vymínil čas kolem druhé odpolední, každý den, škemral jsem, změřit tlak a srdíčko poslechnout… Hned první den mi rozepsala kontroly, dvakrát týdně… a mě bylo málo vidět ji dvakrát denně…

Přichází blbě dlouhou chodbou pro bystrozraké, všimla si mě, ale dělá, že ne… zatáčí k recepci, předává nějakou složku, klíče od ordinace… otáčí se ke mně, ale pak najednou bez řeči odchází, přejede čipem snímač a odhlásí se z pracoviště, jdu za ní jako tele… Až venku se usměje, a řekne:

"Já jsem vdaná."

"To je mi jasné," odpovím. Nebylo mi to jasné, ale bylo mi to jedno. Byl jsem zamilovaný, jako ještě nikdy před tím. Jako když se člověk nečekaně praští hlavou do nízkého futra dveří, tak neplánovaně to přišlo.

"Jdu s vámi jen proto, abych vám ukázala trasu, kterou budete denně chodit," oznámila mi. Zdálo se, že se o tom snaží přesvědčit hlavně sebe. "Půjdeme přes kopec, kolem propasti, přes vyhlídku s Jankem, sejdeme do města… já pak domů, a vy se vrátíte kolem silnice. Dnes se mnou, změřím vám občas puls. Kdybyste se zadýchával, zastavíte. Uvidíme, co zvládnete." A ještě, mírně, jakoby s omluvou: "Kolem řeky nemůžeme, to by nás každý viděl…" (Do týdne jsme chodili kolem řeky, za ruku, zubili se na sebe, povídali si, každý nás viděl.)

"My… nejdeme na kafe?" zkusil jsem to podle plánu. "Do cukrárny? Na pivo? Někam do tepla?" V cukrárnách bývám silný, spousta zkušeností… Byla mi zima. A na kopec před námi jsem si netroufal. Dlouho jsem pořádně nechodil, navíc to klouzalo…

"Nejdeme," řekla, a seběhla schody k silnici, na tři kroky se přes ni přenesla, nestíhal jsem. Sníh klouzal, z kopce se šlo blbě, pak lávkou přes Bečvu, a do kopce… Šla první, rifle, štíhlé, rovné nohy, skoro žádný zadek, dlouhý krok…

"Klouže mi to," funěl jsem v závěsu.

"A po čtyřech chodit umíte?," zeptala se, aniž by zpomalila.

"Jak po čtyřech?" trochu jsem se vylekal. I doktorka může být pako, říká se. Jako třeba učitelka, a podobní…

"Takhle," ohnula se, a zahrabala ve svahu rukama. I rukavice měla vínové, na sněhu krásně rozkvetly. "Aspoň tady ten stoupák, nebude vám to tak klouzat…" Napodobil jsem ji, a ono to šlo. Až těsně pod vrcholek stráně, kde to začalo ujíždět i jí.

"Tak mě nějak… potlačte…"

Jediné místo, kde jsem jí mohl pomoci, byl její hubený vystrčený zadek. Tak jsem jí na něj přitiskl dlaň, a pomohl jí na stezičku, která už šla rovně po vrstevnici. Hned se otočila, podala mi ruku, a vytáhla mě k sobě. Nic jsem neříkal, potřeboval jsem dýchat. Málem jsem umřel. I do pekla, slíbil jsem si. Já myslel, že se to jen tak říká.

"Ukažte, změřím vám puls. A vydýchejte se… Dobrý, nejhorší je za náma. Půjde to." (Teprve později jsem se od ní dozvěděl, že je bývalá atletka, a vůbec sportovkyně. Běh. Cyklistika, plavání, kajak. Lyže, sjezd i běžky. Já sport taky miluju, dokážu sedět u telky s olympiádou celé tři týdny.)

"Uvědomujete si, že jsem váš pacient, pár týdnů po operaci? Neroztrhne se mi to?" kývnul jsem bradou k hrudníku.

"Bolí vás na prsou?"

"Ne-e…"

"No tak. Potřebujete se dostat do kondice, nic jiného." A usmála se. "Po lázních se doma přihlásíte na jógu…" A pak, víc k sobě: "Půjde to…"

"Děkuju, paní doktorko," řekl jsem, ani přesně nevěděl, proč. Ještě pořád mi chyběl dech, a kyslík v mozku.

"Teď běžte přede mnou, ať vidím… Narovnejte se, proboha! Pravé rameno máte výš, přestaňte nosit tašku přes rameno. Pořiďte si batoh. Levou rukou máváte víc než pravou, tam bude nějaký blok… Jdete zbytečně zeširoka, ztrácíte tím spoustu energie. Špičky trochu víc k sobě… Zpevněte se, to se vždycky tak klátíte?"

Kdo by ji nemiloval… Snažil jsem se nejít krokem ožralého námořníka, a mávat oběma rukama aspoň trochu stejně… jenomže to jsem zase zapomínal dýchat, víc věcí najednou já nezvládám…

"…a to vaše vystrčené břicho… tohle můžete cvičit i za chůze, nádech do spodních žeber, a při výdechu zatáhnout pánev, a půlky, jak když zadržujete…" Zastavila se, a předváděla mi to všechno… Zíral jsem na ni, a funěl - ona je fakt blázen…

Zatahoval jsem tedy a zadržoval, ale zase se mi rozjížděly nohy… A cestička byla úzká, nedalo se jít vedle sebe… A vůbec jsem si to celé představoval jinak…

Sešli jsme do města, už se stmívalo. U kostela se mě pokusila neúspěšně setřást, pak ještě jednou, u zdi židovského hřbitova. Pod schody gymnázia už byla nekompromisní: "On je děsně žárlivý, rozbil by vám hubu…"

"Jenže já vás miluju!" vyhrkl jsem. "Nemůžu za to, já si to neplánoval…"

Usmála se: "Organický psychosyndrom, už jsem vám to vysvětlovala… To přejde…"

"Ale mě bude smutno…," pokusil jsem se ještě, ale to už byla v půlce schodů. Nikdo nechodí tak rychle, jako ona, koza pitomá hubená… krásná…

Coural jsem se zpátky k lázním, Teplice nad Bečvou, hotelový dům Janáček, leden roku dva tisíce sedmnáct, dva a půl měsíce po své první smrti. Propocený, naštvaný na sebe, že jsem se na víc nezmohl, bez jakékoliv šance stihnout večeři…

V parku Čées. legií, u tenisových kurtů, mi zavrněl mobil… Jasně, slíbil jsem, že večer zavolám domů… ježíš, to snad počká na hotel…

Ona se mnou šla! I když z toho udělala cosi mezi školením a zdravotní prohlídkou, tak šla! A přitom si snad vůbec nevšimla, že jsem do ní blázen…

Přece jen jsem sundal jednu rukavici, odemkl klávesnici mobilu, a otevřel novou zprávu. Neznámé číslo:

Už se ti stýská?

Vždyť jsem to říkal - koza pitomá… Copak si neuvědomuje, že jsem kardiak?! Pcha, doktorka… A pak, že moji vizitku vyhodila! A potom, asi s hodinovým zpožděním, jak to často mívám: Panebože, tak ona to ví! Ona mi tyká! Ona mi napsala! Ví, že ji…

Stýská, moc…, odepsal jsem, a přemýšlel, kde teď seženu na ráno nějaký trochu schopný pomeranč.

e-kniha Hlava vzhůru nohama

6. července 2018 v 23:37 | Zdeněk Hledač |  vydané knihy
nakladatelství pana Martina Koláčka E-knihy jedou!
vydalo sbírku mých básní z let 2014 - 2015

Hlava vzhůru nohama


obálku navrhla vynikající ostravská ilustrátorka a grafička MgA. Barbora Franková
korektury provedla skvělá brněnská básnířka a překladatelka Doña Hanele Martinez

e-knihu Hlava vzhůru nohama koupíte na následujících portálech:
Obchod E-knihy jedou
PalmKnihy
eReading
eBux
Google Play





Kam dál